Františkánská mozaika

http://www.vietatoparlare.it/lettera-aperta-delle-monache-siriane-chiamare-le-cose-nome-linizio-della-pace/

Překlad Regalát

Otevřený dopis syrských mnišek:

Nazývat věci jejich jmény, to je počátek míru

4. března 2018 11:50

Níže zveřejňujeme dopis, který přišel od sester trapistek ze syrského kláštera Azeir. Obvykle nezasahují a zdráhají se exponovat ve veřejných diskusích. Pokud to udělaly, je to jen z lásky k pravdě a protože se snaží položit hráz vládnoucí lži. Není spravedlivé, že by ony měly bránit nás, měli bychom o tom všichni velmi vážně přemýšlet, protože nejde jen o téma Sýrie, ale o nás samotné, o náš demokratický systém, naše svědomí.

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=27293

Kdy utichnou zbraně? A kdy zmlkne tolik stranické žurnalistiky?

My, kdo v Sýrii žijeme, jsme opravdu unaveni, znechuceni z tohoto obecného pobouření, které se pozvedá jako hůl proti těm, kdo brání svůj život a svou zemi.

Vícekrát jsme v těchto měsících jely do Damašku; jely jsme tam poté, co bomby povstalců způsobily masakr v jedné škole, byly jsme tam také před pár dny, den poté, co tam dopadlo 90 raket – vystřelených z Gouthy - na vládní část města. Slyšely jsme příběhy dětí, strach z opuštění domova a z cesty do školy, děs z toho, že budou zase muset vidět své spolužáky vyletět do povětří, nebo že vyletí samy, děti, které nemohou v noci spát strachem, že raketa přiletí na jejich střechu. Strach, slzy, krev, smrt. Nejsou také tyto děti hodny naší pozornosti?

Proč veřejné mínění ani nemrklo, proč se nikdo nerozhořčil, proč se neozvaly humanitární apely nebo něco jiného kvůli těmto nevinným? A proč jen a pouze tehdy, když intervenuje syrská vláda, a vzbuzuje tím vděčnost syrských občanů, kteří se cítí být chráněni před tolika hrůzami (jak jsme viděly i jak nám bylo vyprávěno), se někdo rozhněvá nad krutostí války?

Samozřejmě, také když bombarduje syrská armády, jsou tam ženy, děti, civilisté, zranění nebo mrtví. A my se také za ně modlíme. Nejen za civilisty. Modlíme se také za džihádisty, protože každý člověk, který se rozhodne pro zlo, je ztracený syn, je skrytým tajemstvím v Božím srdci. A právě Bohu je třeba nechat soud, Tomu, jenž nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil.

Ale to neznamená, že se věci nemají nazývat jejich pravými jmény. A není možné zaměňovat toho, kdo útočí, s tím, kdo se brání.

V Damašku, právě z oblasti Gouthy, začaly útoky na civilisty žijící v části kontrolované vládou, a ne naopak. A je to sama Goutha, kde – je třeba to ještě připomínat? - civilisté, kteří nepodporovali džihádisty, byli dáváni do železných klecí: muži, ženy vystavené venku a používané jako lidské štíty. Goutha: okrsek, kde dnes civilisté, kteří chtějí utéct a utíkají do vládní části, když využívají poskytnutého příměří, jsou na mušce rebelských ostřelovačů. Proč tato slepota Západu? Jak je možné, že ti, kdo informují, dokonce i v církevní oblasti, jsou tak jednostranní?

Válka je špatná, ach ano, ano, jasně že špatná! Nechoďte to vyprávět Syřanům, kteří před sedmi lety viděli, jak je jim přinesena domů... Ale nelze se pohoršovat pro brutalitu války a mlčet o tom, kdo válku chtěl a chce ještě dnes, o vládách, které nahrnuly do Sýrie v posledních letech své stále mocnější zbraně, své tajné služby... Nemluvě o žoldácích nechávaných úmyslně vstupovat do Sýrie ze sousedních zemí (je třeba připomenout Západu, že mnozí z nich se později stali ISIS, alespoň o této zkratce totiž ví, co znamená).

Mlčí se o vládách, které na této válce vydělávaly a vydělávají. Stačí se podívat, jak skončily nejdůležitější syrské ropné vrty. Ale to je jen detail, ve hře je něco mnohem důležitějšího.

Válka je zlá. Ale ještě jsme nedospěli k cíli, kdy budou vlk s beránkem pobývat pospolu, a věřícímu je třeba připomenout, že církev neodsuzuje legitimní obranu; a třebaže si určitě nepřeje použití zbraní a válku, víra neodsuzuje ty, kdo brání svou vlast, svou rodinu nebo svůj život. Můžete si zvolit nenásilí, že pro ně i zemřete. Ale je to osobní volba, která dává v sázku jen vlastní život toho, kdo si je vybral, jistě to nelze chtít po celém národě, po celém lidu.

Žádný člověk, který má minimum pravdivé lidskosti, si nemůže přát válku. Ale říkat dnes Sýrii, syrské vládě, aby nebránila svůj národ, je proti vší spravedlnosti, je to příliš často jen způsob, jak usnadnit úlohu těm, kteří chtějí zemi drancovat, masakrovat její lid, jak se to dělo během těchto dlouhých let, kdy příměří sloužila převážně k tomu, aby znovu vyzbrojila povstalce, a humanitární koridory sloužily k tomu, aby mohly vstoupit nové zbraně a noví žoldáci. A jak můžeme zapomenout na to, k jakým zvěrstvům došlo v posledních letech v oblastech kontrolovaných džihádisty? Násilnosti, hromadné popravy, znásilnění... Popisy nám zanechali ti, kterým se podařilo uprchnout.

V těchto týdnech jsme četly skutečně neuvěřitelný článek: množství slov, které mělo sdělit na konci jediné tvrzení, tj. že všechny východní církve jsou jen služky moci... Z prospěchářství... Nějaká ta krásná věta na efekt, jako je projev úcty biskupů a křesťanů syrskému tyranovi..., je to způsob, jak shodit ze stolu jakýkoliv apel syrské církve, když odhaluje druhou stranu mince, o které se nemluví.

Když odhlédneme od každé zbytečné obrany a polemiky, dáváme zde jednoduchou argumentaci vycházející z určité úvahy. A to jest, že Kristus - jenž dobře zná srdce člověka, a tudíž ví, že dobro a zlo přebývají vedle sebe v každém z nás - chce, aby jeho učedníci byli kvasem v těstě, to znamená přítomností, jež kousek po kousku, zevnitř, dává situaci růst a směřuje ji k pravdě a dobru. Podporuje ji tam, kde je to třeba, a mění ji tam, kde má být změněna. Odvážně, bez dvojakosti, ale zevnitř. Ježíš nevyslyšel syny hromu, když chtěli svolat oheň z nebe jako trest.

Samozřejmě, že korupce v syrské politice je (stejně jako ve všech zemích světa) a je hřích v církvi (stejně jako ve všech církvích, jak si tolikrát posteskl papež). Ale apelujeme na zdravý rozum všech, i nevěřících: jaká je reálná alternativa, kterou chce Západ pro Sýrii? Islámský stát, šaría? A to ve jménu svobody a demokracie syrského lidu? Nenechte se vysmát, nebo lépe, nenechte nás plakat...

Ale pokud si myslíte, že v žádném případě není nikdy dovoleno dělat kompromisy, pak v rámci důslednosti vám připomínáme, abychom daly jen jeden malý příklad, že byste bez kompromisů se silnými vládami nemohli vyrábět benzín, protože většina firem kupovala naftu za nízkou cenu od ISIS, a to přes most Turecka. Takže když jedete pár kilometrů autem, děláte to také díky smrti někoho, komu byla tato nafta ukradena, a spotřebováváte naftu, jež měla vytápět dům některého dítěte v Sýrii.

Pokud opravdu chcete přinášet demokracii do světa, ujistěte se, že jste svobodní od tyranií na Západě, a starejte se o vlastní upřímnost, než se budete zasazovat o svobodu jiných.

V neposlední řadě, nelze nezmínit to, že by měl vzbudit alespoň nějaké podezření tento fakt. Když nějaký křesťan nebo muslim odsoudí zvěrstva způsobená džihádistickými skupinami, přejde se to mlčením a v médiích je o tom zmínka jen vzácně a jen okrajově, zatímco ten, kdo kritizuje syrskou vládu, dostane se na první strany velkých médií. Vzpomene si snad někdo na nějaký rozhovor nebo na nějaký vstup syrského biskupa v některých významných novinách Západu? Člověk může samozřejmě nesouhlasit, ale pravdivá informace předpokládá pohledy z více stran.

Ostatně ten, kdo mluví o zaujaté úctě syrské církve k prezidentu Asadovi jako o obhajobě krátkozrakých zájmů křesťanů, dokazuje, že nezná Sýrii, neboť v této zemi křesťané a muslimové spolu žijí. To jen tato válka v mnoha částech zranila jejich soužití, ale v oblastech zajištěných armádou (na rozdíl od oblastí, které kontrolují „jiní“), stále žijeme spolu. S hlubokými ranami, které je potřeba zašít, dnes bohužel i s velkou námahou odpouštět, ale pořád spolu. A dobro je dobro pro všechny: svědectvím o tom je množství charitních děl, pomoci, rozvoje, které dělají křesťané a muslimové společně.

Samozřejmě, to vše ví ten, kdo tady žije, i když uprostřed mnoha rozporů, ne ten, kdo píše u psacího stolu, s mnoha stereotypy protikladů mezi křesťany a muslimy.

„Osvoboď nás, Pane, od války... A osvoboď nás od zlého tisku...“ S veškerou úctou k novinářům, kteří se opravdu snaží pochopit situaci a informují nás pravdivě. Ale to určitě nebudou špatní oni z toho, co tu píšeme...

Sestry trapistky v Sýrii

Představená syrských trapistek: Modlíme se také za džihádisty

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=27296

Sýrie. „Dozvěděly jsme se, že povstalci v damašské čtvrti Goutha akceptovali propuštění civilistů, ale pouze výměnou za humanitární pomoc. Znamená to, že civilnímu obyvatelstvu není povoleno svobodně odejít“, říká sestra Marta Fagnanová, představená trapistek ze syrského kláštera v Azeir, malé vesničce poblíž libanonských hranic a na půli cesty mezi Homsem a Tartúsem. Nevelká řeholní komunita nedávno upozornila na dramatickou situaci v Sýrii poselstvím, adresovaným vatikánské agentuře Fides (jeho český překlad je ZDE), ve kterém se dožadovala ukončení války a poukazovala na bombardování damaškých čtvrtí, kontrolovaných vládou. Džihádisté, opevnění ve zmíněném okrsku Ghouta, přitom cílí na křesťanské objekty a děti vycházející ze školy. Vatikánský rozhlas požádal sestru Martu o přímé svědectví, které podává po návštěvě Damašku:

„Především se snažíme naslouchat, nejsme novinářky e neděláme rozhovory. Setkáváme se s lidmi a na jedné straně vidíme, že se snaží reagovat a pokračovat v životě navzdory válce, na druhé straně ale trpí všemi důsledky války – nejistotou, strachem ze smrti, která je jako civilisty může náhle zasáhnout, a také únavou z toho, jak se neustále mluví jen o jedné straně celé věci. Lidi to skutečně pohoršuje, znásobuje to tíži jejich situace, protože neexistuje jakákoli solidarita s  utrpením, které prožívají také ve vládních čtvrtích. Tuto část většinové populace chrání syrská vláda, ale jakákoli obrana je považována za zločin. To není spravedlivé, protože všichni lidé mají právo se hájit.“

Damašký okrsek Goutha (foto) ovládli islamističtí integralisté e existují důkazy o pronásledování tamního civilního obyvatelstva, pokračuje syrská trapistka.

„Ano, působí tam různé frakce, ale rozhodně se nejedná o takzvanou umírněnou opozici. Ta byla od počátku pohlcena předem připravenými extrémistickými frakcemi. Výmluvné svědectví o tom, jak se nakládá s civilisty v Gouthě, bylo nedávné video, které ukazovalo záchranu tamních dětí ze strany syrských vojáků. Děti se svými rodiči se pokusily o útěk z Gouthy, ale zachránily se pouze děti. Dozvěděla jsem se o tom, že povstalci v Ghoutě propustili civilisty výměnou za humanitární dodávky. To znamená, že civilisté jsou součástí vyjednávání a nemohou svobodně odejít. Myslím, že tyto příklady hovoří zcela jasně.“

Humanitární koridory, píší syrské trapistky, ovšem slouží k tomu, aby do země mohly vstoupit nové zbraně a noví žoldáci. Jak dále čteme v poselství vatikánské agentuře, řeholnice se modlí za oběti bombardování na obou stranách, ale také za džihádisty, protože „každý člověk, který se rozhodne pro zlo, je ztracený syn, je skrytým tajemstvím v Božím srdci“.

„Volba mezi dobrem a zlem je skutečným tajemstvím, a proto se nelze radovat ze smrti žádného člověka. Smrt je pokaždé dramatem, se kterým se nicméně musíme s jasnou myslí vyrovnat a nepřiklánět se k jedné či druhé straně. Především ale nelze plakat nad válkou, aniž bychom se zaobírali její příčinou, která je v tomto případě úmyslná. Považujeme za pokrytecké stěžovat si na násilí, když se jasně neřekne, jaké příčiny toto násilí vyvolaly. Když už válka vypukla, tak vypukla, jestliže je už země plná zbraní a bojovníků, tak se bojuje, nelze „připnout růže k bodákům“, to by bylo krásné, ale děje se to jen v písních…“

Rovněž „není možné zaměňovat toho, kdo útočí, s tím, kdo se brání“, upozorňují řeholnice ze syrské trapistické komunity a poukazují na vliv zahraničních vlád, které „do Sýrie v posledních letech nahrnuly stále mocnější zbraně a své tajné služby... Nemluvě o žoldácích, nechávaných úmyslně vstupovat do Sýrie ze sousedních zemí…“

„Válka v Sýrii – i kdyby tu zpočátku existovala nějaká touha po změně – byla ihned od počátku manipulována a vzápětí se vymkla kontrole. Pokud tady bylo jakékoli úsilí o demokracii, bylo okamžitě uchopeno a řekla bych, ještě před samým vznikem ovlivněno zahraničními zájmy. Myslím, že o tomto již existuje dostatek nestranných informací a pokud se dostanou k nám, řeholnicím, může se s nimi seznámit každý, kdo o to stojí…Právě v tomto bodě začíná úsilí o mír. Abych ale mluvila z vlastní zkušenosti, a nikoli z doslechu – my samy jsme v naší oblasti, která už je tři roky mimo nebezpečí, zřetelně zaznamenaly změnu mezi počátečním obdobím, kdy proti vládní armádě bojovali Syřané, kteří silně respektovali vlastní národ, a dobou, kdy do země začali přicházet bojovníci ze Saúdské Arábie, Čečenska…Projížděli naším krajem. Od té doby se válka naprosto změnila, přibylo neslýchaného násilí a krutostí. Cizí bojovníci dnes tvoří většinu a nadále do země proudí.“

„V Sýrii“, píší sestry ve svém poselství, „navzdory mnoha válečným zraněním křesťané a muslimové stále žijí spolu, ovšem jedině v oblastech zajištěných syrskou armádou. A to je dobrem pro všechny: svědectvím o tom je množství charitních děl, pomoci, rozvoje, které dělají křesťané a muslimové společně“. Důkazem je trapistický klášter Azeir vprostřed muslimského světa:

 „V našem kraji je dnes klid, nebojuje se a lidé žijí prostě, tedy nadále pracují a snaží se žít. Dnes ráno jsem mluvila s naším dělníkem, který zůstal v rodině jako jediný muž – jeden jeho bratr bojuje v Aleppu, druhý v Damašku. V budoucnu nastane práce s lidským svědomím a velkým úkolem bude smíření, odpuštění, opětovné navázání zpřetrhaného soužití, které bylo v Sýrii mimořádně dobré a bylo vážně zraněno. Náš klášter je nepatrnou křesťanskou realitou v nevelké vesnici a soustředí se především na modlitbu. Když mluvíme s mladými lidmi, snažíme se vzbudit v jejich svědomí odpovědnost za setrvání, protože křesťané, ačkoli jsou menšinou, mají důležitou roli. Snažíme se o jejich růst, o to, aby porozuměli tomu, že existuje také jiný typ blahobytu, protože mladí lidé kvůli hospodářským sankcím vedou skutečně těžký život, bez pracovní perspektivy. Snažíme se, aby pochopili, že pokud se chtějí stát pravými lidmi, nemusí odcházet pryč, protože jim k tomu nic nechybí, naopak, obtíže pomáhají k nalezení vnitřních sil, které za dostatku nemusíme najít. To je tedy naše práce s lidmi, kteří mají chuť s námi mluvit a hledají smysl všeho dění…Na Syřanech jsem vždy oceňovala velkou životní sílu a naději – a ta se projevuje v prvních známkách obnovného procesu, který bude velmi dlouhý. Někteří lidé se vracejí, dávají se do chodu malé podniky. Neexistuje pouze destrukce a bombardování, ale také nový život. Samozřejmě bez iluzí, protože celá jedna či dvě generace mužů zemřely anebo odešly do zahraničí, a je tu mnoho žen, na kterých spočívá tíže rodiny, výchovy dětí. Práce tu bude hodně a vyžádá si dlouhý čas…“

Uzavírá představená syrského trapistického kláštera v Azeir, sestra Marta Fagnanová.