Turoldo k Vánocům 1971 (z knihy D.M. Turoldo, Gridi e preghiere, ed. Marietti 1820, Genova-Milano 2004, str. 10):

„Toto není přání k Vánocům, jen sotva jakási vsuvka. Mám totiž strach, že i náš způsob, jak »slavíme« tajemství Boha a člověka, není nic víc než vsuvka. Existuje totiž rozdvojení mezi vírou a bohoslužbou, mezi životem a liturgií, takže se zdá, že bohoslužba je vysloužilcem. Řekněme také, že často je to praktika způsobená setrvačností mysli. Dokonce i církevní život dnes prožívá toto oddělení…“

David Maria Turoldo, Amare, Ed. San Paolo, Cinisello Balsamo 1986.

Str. 25-26. „Kdo nemiluje, nepoznal Boha.“

Takže celému stvoření předsedá idea lásky. Idea, která je (jaksi) rozviřuje, dává mu rozkvétat. Síla, která drží dohromady kámen, síla soudržnosti světů: síla, která proniká život, která vytváří jednotu života.

Láska (je) tajemstvím dějin… (A) Drama světa je neláska.

A tak jestliže nemiluji, ať skončí každá řeč, ať mi zemře slovo v ústech, ať je uhašen každý oheň. Kdo nemiluje, ať nekáže ze žádné kazatelny, ze žádné katedry. Bez lásky není žádné učitelství. Bez lásky není než temnota mysli, noc srdce. A také věda nic neznamená; neznamená nic náboženství. A není možná žádná slitovnost; a bez slitovnosti nelze žít. Protože Bůh není poznáván. A když Bůh není poznáván, k čemu je všechno ostatní poznání? A Boha poznáme jen přes lásku. Jen „milující“ poznávají Boha…

Zamyšlení z Postních homilií v bazilice na Monte Berico ve Vicenze v postní době roku 1987 (z knihy Cammino verso la fede).

… Naše cesta k Velikonocím, započatá první nedělí postní, směřuje k závěru a znáte naše etapy. Podmínka, abychom dosáhli přímo vlastnění tohoto Kristova Ducha, je podmínka absolutní: obrácení je nevyhnutné.

A nyní už velmi dobře víme, co znamená obrácení: ne tak květinky, které se někdy mohou stát i luxusem zbožnosti, jako spíš myslet, jako myslí Bůh, cítit, jako cítí Bůh. Tzn. my občas víme, že obrácení znamená změnit způsob myšlení, tj. změnit mentalitu, protože jinak bychom nepochopili nic a Kristus by zůstal stále vzdálen. „Blahoslavení chudí, blahoslavení plačící, blahoslavení tiší, blahoslavení ti, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti“, ne „blahoslavení diktátoři“, ale „blahoslavení utiskovaní“.

Jak je možné pochopit tyto věci bez mentality Kristovy, bez Kristova Ducha? My už víme, že obrátit se znamená konfrontovat se se Slovem, konfrontovat se s Božím plánem, ne tak očekávat budoucnost, jako pozměnit přítomnost, protože Boží budoucnost se stane: to Bůh je budoucností světa a člověka, to jeho Slovo je má budoucnost.

A tak velmi dobře víme, že neustále přezkoumávat přítomnost, náš příběh, náš život, naši komunitu, naši společnost, naši církev v konfrontaci s tímto Božím plánem, tedy znamená neustále se obracet, protože obrácení je neustálé.

Neobrátíme se jednou provždy, ale obracíme se stále. Stejně tak se neosvobodíme jednou provždy, ale stále se osvobozujeme. Nevytvoříme komunitu jednou provždy, ale komunita se vytváří stále. Člověk se nežení jednou provždy, ale stále si (toho druhého) bere. Nestal jsem se řeholníkem jednou provždy, ale stávám se jím stále. Ale co! Ani dnes by mě nikdo nedonutil, a jestliže zůstávám, je to proto, že tomu věřím! A chci zůstat a konfrontovat se s tímto Slovem!

A celý život je takový: obrácení je neustálé! Jako by neustálá měla být modlitba, jako by neustálá měla být víra. I to už víme, že to Izrael se má obrátit, protože všichni proroci byli posláni k Izraeli. To náboženský člověk se má obrátit, to praktikující věřící má přezkoumat svou zbožnost, proto jsem říkal: mohu být praktikující, a nebýt věřící, stejně jako mohu být věřící, a přitom nebýt praktikující.

Ritualismus je bohoslužba oddělená od života, lex orandi, který se nestane lex vivendi (pozn. překladatele: to, co se modlí, by mělo být žito v praxi). To já se mám obrátit, to církev se má obrátit, a když říkám církev, říkám církev žijící, my všichni, každý sám za sebe a všichni společně: církev se má obrátit! Ba dokonce druzí se obrátí v míře, v které se obrátíš ty.

Říkával Gándhí: „Nejhorší věcí, kterou je možno přát nějaké víře, je její propaganda.“ Víře se nedělá propaganda, víra se žije, a tím, že se žije, se šíří sama. Všimněte si, ne tak obrátit, jako obrátit se. Protože zvláště my katolíci máme různé komplexy, víte?

Postní doba se nekoná pro nic za nic, postní doby jsou časem hluboké revize, a tak s Bohem se nežertuje. Máme komplex nařizování, protože právě my máme úděl nařizovat; máme komplex poučování, protože my máme pravdu, vlastníme ji, místo abychom ji neustále hledali; ale především máme komplex obracení. Podívejte, toto sloveso v Bibli neexistuje, existuje jen v našich „pravidlech slušného chování“… V Bibli je jen sloveso obrátit se! Obraťte se! Jeruzaléme, Jeruzaléme, obrať se k svému Bohu!

Ale obrátit se od čeho k čemu?

Pokračování