John Peckham (příp. Pecham), I. část skript
(1220/1225 Patcham, Sussex - 8.12. 1292 v Mortlake Manor, Surrey)
Je jednou z významných a pozoruhodných postav františkánství 2. poloviny 13. století, muž různorodých schopností a zájmů. V té době patří mezi nejvýznačnější anglické filozofy, se zajímavým přínosem pro matematiku a fyziku (nazývaný magister perspectivae). Je nazýván i „doctor ingeniosus“ (nadaný, obdařený, hlubokomyslný učitel). „Pronikavý teolog, vnímavý na problémy chudoby, jejíž důležitost a hluboký význam pro řád dobře pochopil, a proto o ní diskutoval v rovině naukových problémů, stejně jako ve vášnivé lyrice v Canticum pauperis pro dilecto“[1] (Píseň chudého pro miláčka).[2] Od roku 1279 do své smrti roku 1292 byl arcibiskupem v Canterbury. Agostino Gemelli mu ve svém Františkánském poselství světu zvláštní úryvek nevěnuje, zmiňuje ho však jako možného autora básně Filomena,[3]
které věnujeme zvláštní část těchto skript. Ve známost Peckham vešel nejvíce snad díky svému sporu kolem některých otázek díla Tomáše Akvinského.
1. Životopis
Jeho život zdokumentován příliš není. Po první studijní formaci, kterou Peckham získal v Lewes (1245-1250), studoval na fakultě Umění na pařížské Sorbonně; je možné, ale nejisté, že tam byl jeho učitelem františkán Roger Bacon. Poté studoval v Oxfordu, kde ho ovlivnil vzor života a učení františkána Adama Marshe.[4] Z Oxfordu se Peckham vrací do Paříže a věnuje se teologii. Má se za to, že tam k jeho učitelům patřil Bonaventura. Někdy po roce 1250 vstupuje do františkánského řádu a brání jeho ideály chudoby proti světskému kléru. Právě 50. léta 13. století byla poznamenána touto diskusí. Připojuje se tak k dalším obráncům mendikantských řádů, jimiž byli především Bonaventura a Tomáš Akvinský (Peckham nebyl tedy vždy Tomášovým odpůrcem). V letech 1269-1271 je magister regens františkánského studia na Sorbonně a čte (své?) Sentence. V téže době tam působí Tomáš Akvinský. V tomto období dokonce intervenuje v Tomášův prospěch při veřejné disputaci o jedinosti substanciální formy v člověku. Nesdílí s ním jeho tezi, ale obhajuje ho před obviněními, která se objevují z více stran, dokonce i od některých Tomášových spolubratří dominikánů. Ostatně role Peckhama jako zavilého Tomášova protivníka ve skutečnosti není v dokumentech příliš patrná, zdá se, že je to alespoň zčásti historická konstrukce.[5]
V roce 1272 střídá františkánského magistra Thomase Bungaye ve vyučování teologie na Oxfordu, kde uvádí do techniky „quotlibetní“ disputace („disputationes de quodlibet”). V roce 1275 je zvolen za 9. provinčního ministra Anglie, 1276 se proto účastní generální kapituly řádu v Padově. Jako vůbec první Menší bratr je roku 1277 povolán do Říma jako lector sacri palatii, tj. jako vyučující lektor na škole při papežském paláci. Dne 25.4. 1279 ho papež Mikuláš III. jmenuje arcibiskupem a anglickým primasem v Canterbury, když zamítl Roberta Burnella,[6] který byl přednostním kandidátem krále Edwarda I.. Peckhamovým předchůdcem na arcibiskupském stolci byl dominikán Robert Kilwardby (po jmenování kardinálem odešel na papežský dvůr do Viterba).[7]
Peckhamovo uvedení do úřadu v roce 1279 bylo začátkem důležitého období v dějinách anglických primasů. Jeho prvním aktem po příjezdu do Anglie bylo svolání sněmu v Readingu, který byl zahájen 31. července 1279. Na něm vyhlásil papežovu ústní instrukci a zveřejnil ustanovení proti mnohobročí. Jeho hlavním cílem byla duchovní reforma, ale jeho úmysl, aby kopie Magny Charty[8] byla vyvěšena ve všech katedrálách a kapitulních kostelích, se zdála být králi politickou akcí, a parlament prohlásil za neplatný každý akt tohoto sněmu, který by se týkal královské moci. Nicméně Peckhamovy vztahy s králem byly vcelku dobré, takže jej Edward požádal o pomoc při vnesení pořádku do podmaněného Walesu, a poslal jej na diplomatickou misi k Llywelynu Poslednímu.[9] V říjnu 1281 svolal další sněm do Lambetu, kde se mimo jiné stojí za zmínku jeho péče o eucharistii.
Jedním z cílů Peckhama bylo potlačit zlořád „plurality“, tzn. když měl klerik dvě nebo více církevních prebend, obročí, dále absentování duchovních v místě jejich působiště a laxnost řeholního života. Jeho hlavním nástrojem byl systém vizitací všech částí církevní provincie, které prováděl tak často, jak to před ním nikdo nedělal. Přinutil královskou kapli, která se snažila o exempci, aby se podřídila vizitaci. Při té příležitosti prokázal, že zdědil neohroženost svých předchůdců, ale přesto si zachoval přízeň krále. Hodně se snažil posílit soudní dvůr v Canterbury na úkor nižších soudů. Známý je jeho spor se sv. Thomasem de Cantilupe, biskupem v Herefordu. Jeho pomocní biskupové si totiž stěžovali, že horlivost Peckhama vede za hranice jeho pravomocí, a proto vyslali Thomase z Herefordu, aby přednesl jejich stížnost v Římě, jež tam byla výrazně podpořena.
Při hodnocení jeho charakteru je třeba zmínit naprostou nepřítomnost servilnosti a neochvějné zachovávání principů, ale nelze také opomenout jeho snahy ve prospěch chudých a proti jakémukoli útlaku. Jeho pokora, upřímnost a stálost ve vykonávání úřadu i přísné zachovávání řehole vzbuzovaly u jeho současníků obdiv. Jako apoštolský protektor řádu byl velkým obhájcem mendikantů. Jeho ostatky jsou v canterburské katedrále, ale jeho srdce bylo pochováno v kostele „šedých bratří“ v Londýně.
Četné rukopisy prací Peckhama, jež se nacházejí v knihovnách Itálie, Anglie a Francie, svědčí o jeho aktivitě filozofa a komentátora. Psal zvláštním a komplikovaným stylem na vědecká, biblická a morální témata. Byl skvělým básníkem a „vynikajícím tvůrcem hymnů“, řada jeho poémů však byla a je připisována sv. Bonaventurovi, jako například „Život svatého Antonína“ nebo „Filomena-Slavík“. Duchovní hymny jsou charakterizovány lyrickou něžností, typicky františkánskou. Některé jeho komentáře a duchovní hymny lze nalézt ve Firmamentum trium ordinum (Paris 1512),[10] a jeho oficium pro neděli Nejsvětější Trojice v anglickém breviáři, tzv. „nereformovaném“.
2. Peckham a františkáni v Anglii
Důležitým pramenem je Peckhamův listář, vydaný už na sklonku 19. století.[11] Zvláště dopisy, které napsal v letech 1284-85 oxordské univerzitě, jejím akademickým autoritám nebo biskupu v Lincolnu, obsahují zajímavý a vášnivý popis kulturní situace té doby.
Z listáře mimo jiné vysvítá, že mu velmi ležel na srdci osud františkánů.[12] Hned na počátku svého episkopátu, 5. září 1279 (na místo dorazil v červenci) se obrací na kapitulu bratří, která se sešla v Cambridge, a přirovnává bratry k horám, jež chrání Jeruzalém; jsou pro něj nadějí ke zlepšení stavu anglické církve.[13] Františkánská tradice, tak jak se utvářela skrze Řeholi a bulu Quo elongati Řehoře IX., vytváří pro Peckhama jeden ze sloupů, o něž chce opřít svou snahu o reformu anglické církve. Ve svých listech někdy dává najevo svou nedůvěru k sekulárnímu duchovenstvu a k jiným řeholním společenstvím, než jsou mendikantská. Na druhé straně například projevuje stálou a systematickou podporu, aby bylo Menším bratřím uznáno právo zpovídat.
Z Peckhamových františkánských spisů směřovaných „dovnitř“ řádu je třeba jmenovat Expositio super Regulam Fratrum Minorum (Výklad na Řeholi Menších bratří),[14] napsaný po roce 1273, snad když byl Peckham provinciálem. Výklad byl donedávna připisován sv. Bonaventurovi,[15] tento pohled je však pozdější, objevuje se až v 15. století, iniciátorem byl možná Jan Kapistrán.[16]
3. Obrana chudoby
Jeho činnost byla spojena důležitými okolnostmi. První byl střet na univerzitě, kterého se přímo účastní, mezi vyučujícími světskými a mendikanty na téma evangelní dokonalosti. Na rozdíl od Bonaventurova spisu Apologia pauperum (Obrana chudých), Peckhamova obrana chudoby mendikantských řádů, Tractatus pauperis (Traktát chudého), neměla ediční štěstí a nedosáhla patřičné pozornosti. Peckhamův spis totiž nejenže není mělkým opakováním Bonaventurova textu (za což ho nespravedlivě někteří autoři považují), ale je dokonce mnohem širší. Peckham se obrací jak proti Gerardovi z Abbeville, tak proti Vilémovi ze Sant‘Amore, zabývá se problémem výkladu Řehole a jeho cílem je sepsat jakousi Summu obrany františkánského řádu. Vyvrací přitom názor některých „zhoubných lidí“, kteří ztotožnili „předchůdce Antikrista“ s „chudými řeholníky“, neboť takové pravdy mohou být člověku odhaleny jen božským zjevením. V jistém smyslu přebírá Vilémovu strategii, když předkládá přímo opačný portrét „Antikristových učedníků“. Jde o jakýsi převrácený portrét učedníků Kristových: 1) dvojací a lstiví, 2) nadutí světskou vědou a plni omylů, 3) krutí utlačovatelé chudých, 4) milovníci bohatství, 5) stoupenci tělesnosti, 6) milovníci časné slávy, 7) ve všem předstírají zdání dobra.[17] Těchto sedm rysů představuje Peckham jako sedm hlav draka z Apokalypsy. Na druhé straně se nerozpakuje napsat, že mnoho budov postavených bratry jsou „monstra zasvěceného života“.[18] Bonaventurova a Peckhamova apologetika byla úspěšná, řád vychází z polemiky s Gerardem z Abbeville (†1272) s jasnějším pohledem na sebe i svou roli v církvi, což ovšem samozřejmě nemohlo znamenat trvalé vyřešení všech otázek.
4. Střet kolem aristotelismu - počátky
Druhou zásadní okolností byly polemiky mezi dominikány a františkány, které vzplanuly v Oxfordu během Peckhamova biskupského působení jako následek odsouzení Tomáše Akvinského roku 1277 v Paříži.
Ve 13. století dochází k vážnému střetu křesťanského poselství s řeckým filosofickým myšlením v jeho nejvýraznější naturalistické formě, tj. s celkem aristotelské filosofie. Nejprve díky překladům z arabštiny se dostává ve známost celé Aristotelovo dílo, zvláště dosud neznámé metafyzické a fyzické spisy. Od 13. století se překládá i přímo z řečtiny.
První reakcí teologů na invazi aristotelského myšlení byla naprostá nedůvěra, neboť v něm viděli rozpor s křesťanskými pravdami.[19] Proto také Svatý stolec a některé univerzity vydaly zákaz číst Aristotela, kromě jeho děl z logiky (která byla ostatně známa a studována už v předchozích staletích). Tyto zákazy však neměly velkou účinnost, někdy dokonce vyvolávaly spíše touhu poznat zakázané ovoce. Studium Aristotela se nezadržitelně šířilo.
Časem se projevil vůči novému trendu v zásadě trojí postoj autorů:
1) Bezvýhradné přijetí aristotelské filosofie. Podle jeho zastánců pouze Averroes[20] správně vyložil texty Aristotela, jehož filosofie odpovídala realitě a smyslu světa (pravdy víry k tomu neměly co říci, existují dva řády pravdy). Představitelé tohoto tzv. latinského averroismu:
- Sigier z Brabantu (kol 1235-1282/4):[21] cílem „neskrývat skutečný názor Aristotela, i když je to v rozporu s pravdami víry“ (Quaest. in Metaphysicam).
- Boetius z Dacie (1230-1285), dánský dominikán: „svět je věčný“ (Quod mundus est aeternus); „Neexistoval první člověk“, tzn. i lidský druh je věčný. Nauka o věčnosti světa se staví proti nauce o stvoření ex nihilo (z ničeho).
2) Přijímáno jako přirozený výchozí bod. Připouští se přirozená filosofie, ve své oblasti autonomní. Rozpory se zjevenými pravdami jsou jen zdánlivé, protože Bůh sám je zdrojem každé pravdy. Jako přirozená filosofie člověka nabízí možnost uspořádat pochopitelněji zjevenou nauku a usnadnit tak lidskou potřebu vysvětlit rozumem víru. To byl postoj Tomáše Akvinského.
3) Výchozím bodem je naopak jistota víry. Hlavním představitelem byl Bonaventura, který je rezervovanější k autonomii rozumu, žádným způsobem nepřipouští rozumné uspořádání reality pouhou filosofií. Hans Urs von Balthasar píše, že Bonaventura „společně s Tomášem Akvinským přesněji, než to bylo učiněno do té doby, nastiňuje hranice mezi vírou a rozumem, ale nedělá to jako Tomáš, aby zajistil rozumu jeho práva, ale naopak, aby mu vymezil jeho hranice.“[22]
Obavy z nového trendu vyústily ve dvojí oficiální odsouzení některých tezí Stefanem Tempierem, pařížským biskupem (7.10.1268 - †3.9.1279). Prvním listem z 10. prosince 1270 odsoudil 13 tezí, jež se týkaly jednoty rozumu, astrálního determinismu a věčnosti světa aj.. Známějším se stal druhý odsuzující dokument, který Tempier vydal přesně na 3. výročí smrti Tomáše Akvinského, 7. března 1277.[23] Obsahoval výčet 219 tezí, z nichž některé jsou velmi výmluvné.[24] Zakázal i jejich hájení pod trestem exkomunikace.[25]
Výčet zakázaných propozic byl namířen především proti averroismu, ale zasahoval tomistické myšlenky, zvláště pět základních teorií: jednota světa (Prop. 34, 77), stanovení duchovních a materiálních podstat (Prop. 96, 81, 191, 27, 97), lokalizace oddělených podstat a jejich vztah k fyzickému světu (Prop. 69, 218, 219), závislost duše na stavu těla v jejích intelektuálních činnostech (Prop. 187, 124), determinismus, v němž vůle koná svou činnost (Prop. 173, 163, 129. Nauka sv. Tomáše o jedinosti forem nebyla mezi zakázanými propozicemi zahrnuta.[26]
5. Střet kolem aristotelismu - Peckham
Peckham si všímá, že v univerzitním prostředí koluje jakýsi „ideologický naturalismus“, který by chtěl smazat v lidských tvorech původní obraz Boha a jejich nadpřirozené směřování. Podle Peckhama se mělo křesťanské vědění „programově“ osvobodit od vědění pohanského, antického i „moderního“. Mělo by umět rozeznat, jak moudrost (sapientia) systémů aristotelsko-averroistických, jejichž ideálem je naturalistický pohled rozumu, nemá reálný základ ve struktuře člověka. Peckhamova kritika zde ještě radikalizuje myšlenky, které uvedl Bonaventura ve svých slavných Collationes[27] in Hexaëmeron v roce 1273.[28] Nejvíce Peckham kritizuje Averroa, jehož nazývá „zhoubným bludařem“, a materialisty, které nazývá „vilissimi“ (velmi nízcí, podlí). Nehaní filosofii, která se snaží bránit, ale typ filosofie, který považuje za klamný. F.X. Putallaz na jedné straně vyvrací názor Fernanda Van Steenberghena, který Johna Peckhama označil dokonce za zakladatele neoaugustinismu:[29]
„Prvním, kdo si uvědomil nebezpečí, jež představoval aristotelismus, především aristotelismus integrální, byl generální ministr františkánského řádu Bonaventura v postních přednáškách, které pronesl v letech 1268-1273: »Může být tedy považován za inspirátora neoaugustinismu, a ne přímo za zakladatele, neboť jeho zasahování do naukových bojů kolem roku 1270 bylo v rovině náboženské a jeho funkce mu nedovolovaly vstupovat přímo do území filosofického střetu. To John Peckham je skutečným zakladatelem augustiniánské školy; to on jako první zdůraznil v konkrétních termínech a – ostatně – očividně přehnaných hluboké rozdíly, které viděl mezi naukou Tomáše Akvinského a obecnou teologií; to on jako první pranýřoval inovace svatého Tomáše jako nevěrnost vůči svatému Augustinovi. Kodifikace neoaugustinismu bylo pak dílem Viléma de la Mare v jeho Correctorium[30] fratris Thomae.«[31] Tato rekonstrukce nauk konce 13. století vede k ostrému historickému soudu. Toto hnutí, v zásadě konzervativní, nemohlo být nadlouho v čele vývoje sil filosofického pokroku.“
Na Tampierovy dektrety reagoval i Peckhamův předchůdce na arcibiskupském stolci v Canterbury, dominikán Robert Kilwardby, jehož úkolem bylo bdít nad univerzitou v Oxfordu. 18. března 1277 odsoudil některé gramatikální, logické, fyzikální teze, čímž zasáhl některé části učení tomismu. Po Kilwardbyho odchodu v tomto trendu pokračoval i John Peckham 29. října 1284. Oba odsuzovali i předpokládané omyly Tomáše Akvinského, zvláště jeho tezi o jedinosti substanciální formy, s čímž souvisela tzv. materia prima, tj. materie čistě potenciální, která neměla aktuálnost samu o sobě. Mezitím, v letech 1277-1284 se však situace u dominikánů změnila, neboť tomismus se mezi nimi rozšířil a upevnil. Peckhamův dekret se tak stává roznětkou k ostrému střetu s dominikány.
John Peckham se s Tomášem Akvinským setkal už kolem Velikonoc roku 1270 v diskusi před pařížským biskupem Stefanem Tempierem. Tehdy byl Tomáš podle záznamu kronikáře (který byl očividně na jeho straně) „téměř sám tohoto mínění“ („fuit quasi solus huius sententiae“) a stál před protivníky, kteří byli spojenci proti němu. Své názory hájil klidně a uctivě, zatímco proti němu (od Peckhama?) tam zněla „slova nadutá a nabubřelá“ („verba ampullosa et tumida“).[32]
O čtrnáct let později byl už postoj dominikánů poměrně jednotný, takže sporná otázka byla chápána jako střet mezi oběma řády, a to i přes opakovaná Peckhamova tvrzení, že nechce uškodit řádu kazatelů, ale jen zablokovat nebezpečné nauky Sigiera z Brabantu a Boetia z Dacie: „Neříkáme to ani k urážení ani k poškozování řádu bratří kazatelů…“ Peckham projevuje k Tomáši Akvinskému velký obdiv, ve více dopisech připomíná pařížské události, Tomášovu poctivost a pokoru, jeho ochotu zříci se svých tezí, pokud by to bylo nezbytné. Připomíná, že ho i bránil, a staví ho jako opačný příklad proti dominikánům, s nimiž polemizuje: „My sami jsme byli při něm, jak jsme ho mohli bránit zdravou pravdou…“[33] Na druhé straně se nedokáže oprostit, aby nepokračoval v polemice.
Vrcholem této Peckhamovy polemiky byla reakce na anonymní spis, snad napsaný převorem Vilémem z Hothamu, v němž byl vyzván k mlčení o otázce jedinosti formy. Dne 1. července 1285 proto posílá dlouhý list biskupovi v Lincolnu, v němž se zřetelně projevuje jeho obava z nových nauk. Zároveň v něm píše, že nechce kritizovat dominikánský řád jako takový, ale jen některé „capitanei“ (představené). Autora spisu dokonce přirovnává k falešným prorokům podle 2. listu sv. Pavla Timoteovi 3,2. Kdo se takto bouří, jsou přirovnáváni k ocasu draka z Apokalypsy 12,4 („cauda draconis“), který smete třetinu hvězd a převrátí řád stvoření. Peckham by dokonce chtěl, aby zasáhl papež svou „mocí klíčů“.[34]
Podle Peckhama je prvořadé, že jako první, na koho spis útočí, je teze, kterou zastávají „synové blaženého Františka“. V dopise mimo jiné čteme častěji citovaný úryvek:
„My absolutně necensurujeme filosofická studia, protože slouží teologickým tajemstvím, ale káráme profánní novoty jazyka, před dvaceti lety uvedenými do hloubek teologie proti filosofické pravdě, k újmě svatých Otců, jejichž postoje se pak přehlížejí a pohrdá se jimi. Jaká nauka je tedy solidnější a zdravější? Nauka synů svatého Františka, tj. bratra Alexandra svaté paměti, bratra Bonaventury a jim podobných, kteří se ve svých traktátech prostých veškerého křivého nařčení opírají o svaté a filosofy; nebo ona nová (nauka), téměř úplně opačná, která vnáší do celého světa slovní zápasy a zásadně oslabuje a ničí to, co učí Augustin o věčných pravidlech a neměnitelném světle, o mohutnostech duše a bezpočtu (otázek) jim podobných? Ať to posoudí starší, v nichž je moudrost, a ať to posoudí Bůh na nebi, a ať přiloží lék.“[35]
Je známo, že ve sporu bylo jednou z posledních bariér Peckhamovo odsouzení osmi tomášovských propozic 30. dubna 1286. Tomášův směr se v desetiletích po jeho smrti (1274) do kanonizace (1323) rychle a mocně prosadil. Není však od věci zmínit, že tato problematika má svou aktuálnost i dnes, jako se projevovala v pozdějších staletích, například když „neoscholastický racionalismus selhal ve své snaze chtít rekonstruovat Preambula fidei [předpoklady víry] rozumem zcela nezávislým na víře, se zcela racionální jistotou“ (kard. Ratzinger).[36]
6. Hlavní díla týkající se matematiky
Byla to především arabská díla, co vyvolalo ve vrcholném středověku zájem o optiku a perspektivu, takže vznikla díla: Robert Grossatesta z Lincolnu (1175-1253): De luce; Roger Bacon (1214-1294): Scientia perspectiva. Významně se k nim zařazuje Peckham. I zde se projevuje františkánská škola (Bonaventura, Matteo d'Acquasparta, Peckham, Jindřich z Gentu), která podporovala navazovala na Dionisia a Augustina teorii osvícení proti gnoseologii školy aristotelské, jež ji popírala.[37] Peckhamovy významnější spisy:
· Tractatus de perspectiva, první jeho dílo o optice, napsané buď 1269/75 nebo 1275/77, podstatně vzdálené euklidovské metodě, pozornější biblické a patristické argumentaci než logické.
· Perspectiva communis (dochovalo se nám jako Tractatus de perspectiva). Toto dílo, jež Peckhamovi vysloužilo titul magister perspectivae, bylo sepsáno mezi rokem 1277 a 1279 a je rozděleno do tří částí: De luce et de visu (O světle a vidění), De radio reflexo (O odraženém paprsku) a De radio refracto (O lomeném paprsku). Shrnuje zde všechny zkušenosti známé jeho současníkům, když používá díla Alhazena, R. Grossatesty, Rogera Bacona a Witela, ale tyto poznatky začleňuje do pojetí optiky jako vědy schopné odhalit nejvyšší matematickou a filozofickou hodnotu, „v níž se objevuje jak matematická, tak filosofická sláva, obojí ozdobená květy“.[38] Toto dílo přejaly je anglické školy a mělo takový úspěch, že se tisklo až do počátků 17. století. Mělo rozsáhlé pokračování u renesančních myslitelů (Leonardo da Vinci, Biagio da Parma, L. Ghiberti, F. Maurolico, Kepler, W. Snell.[39]
· Tractatus de numeris nebo De numeris misticis[40] - sepsán mezi rokem 1270-75. Obsahuje úvod, teorii čísel, výklad čísel a závěr. Probírá různé základní vlastnosti čísel (sudá – lichá, rovnost – nerovnost), vnímání čísel přes smysly, zdržuje se u mystického významu čísel založeného na Písmu, na sv. Augustinovi, Rabanu Maurovi, Hugovi od sv. Viktora. Dělí čísla na metafyzická (ukazují podstatu), geometrická (vyjadřují představu velikosti), muzikální (vyjadřují harmonii), aritmetická (měří kvantitu). U aritmetických rozlišuje podle Alexandra Haleského mezi numerus numeratus a numerus numerans. V tomto rozdělení pojednává o číslech dokonalých, triangulárních, čtverečných, prismatických, kruhových atd., tj. o poměrech aritmetických, geometrických, harmonických. Podává osobní výklad mnoha čísel, když cituje i jiné autory, k lepšímu pochopení Písma. Používá číslice římské i arabské.
Duchovní poezie
Již jsme některé spisy zmínili, zvláště Canticum pauperis pro dilecto“ (Píseň chudého pro miláčka). Je to překrásný text autobiografického charakteru, z něhož lze vyčíst Peckhamovo pojetí františkánství. Najít ho můžeme na webových stránkách zatím jen v anglickém překladu.[41]
V následující druhé části skript se budeme věnovat poému Philomena (Slavík), neboť je to „perla duchovní lyriky všech dob, dříve připisovaná sv. Bonaventurovi, dnes považovaná za dílo Johna Peckhama“,[42] v němž autor jasně vyjadřuje, co znamená tento pták, který bez přestání zpívá o nekonečné lásce Stvořitele.[43]
Další latinské texty: Sedenti super solio (CarmL); In maiestatis solio (CarmL); O lux beata trinitas/Tres unum (CarmL); Festi laudes hodierni (CarmL); Aeternae lucis claritas (CarmL); Ave, vivens hostia (CarmL); Hostia viva, vale (CarmL); Salve, sancta mater Dei (CarmL).
[1] Raoul Manselli, I primi cento anni di storia francescana, a cura di A. Marini, Ed. San Paolo, Cinisello Balsamo 2004, 152.
[2] Canticum pauperis pro dilecto, Bibliotheca franciscana ascetica medii aevi IV, Quaracchi 1905, 131-205.
[3] Srov. Agostino Gemelli, Františkánské poselství světu, Praha 1948, 71; 95.
[4] Adam Marsh (Adam de Marisco; *kol 1200 - †18.11.1259), anglický františkán. Studoval na univerzitě v Oxfordu, žák a přítel Roberta Grossatesty; po jeho odchodu na biskupský úřad po něm jako první Menší bratr převzal katedru teologie. Stal se v Anglii i na kontinentu slavným jako jeden z nejlepších biblických badatelů své doby. Byl také provinciálem.
[5] Srov. G. D’Onofrio (dirzione di), Storia della teologia nel Medioevo III. La teologia delle scuole, Ed. Piemme, Casale Monferrato 1996, 17.
[6] Robert Burnell (†25.10. 1292), pocházel z mocného rodu baronů Burnellu. Roku 1274 jej král Edward I. jmenoval svým kancléřem, kterým byl až do roku své smrti. Od roku 1275 biskupem diecéze Bath & Wells, dvakrát byla odmítnuta jeho kandidatura na arcibiskupa v Canterbury, což mělo vliv na jeho nepřátelství s Peckhamem. Říká se, že velmi obohacoval své sourozence a příbuzné. Dal zbudovat velký sál paláce ve Wellsu (nyní v ruinách), největší v anglických biskupských palácích.
[7] Robert Kilwardby, arcibiskupem v Canterbury od 26.2. 1273. Jako dominikán byl prvním příslušníkem mendikantského řádu, který se dostal do čela církve v Anglii. V srpnu 1274 korunoval krále Edvarda I.. Po svém jmenování kardinálem 25.7. 1978 se vydal z Anglie do Itálie a vzal s sebou všechny registry a archivy katedrály v Canterbury, což tam považují za velkou ztrátu. Pro starého muže to však byla velká změna, takže onemocněl, sotva dorazil na papežský dvůr ve Viterbu. Tam také zemřel následujícího roku, 11.9. 1279.
[8] Magna charta libertatum neboli Velká listina práv a svobod byla vydána 15. června 1215 v Anglii. Na nátlak šlechty ji vydal anglický král Jan Bezzemek. Tento dokument, který se stal základem anglického a amerického práva, tvoří základní zákon anglické stavovské monarchie, omezující pravomoc panovníka ve prospěch šlechty a měšťanstva. Garantoval ovšem i nezávislost církve na králi. Magna charta má celkem 63 článků, týkajících se materiálních zájmů jednotlivých sociálních vrstev, politického zřízení a postavení státního aparátu. Nevyjadřuje sice celkový poměr obyvatel ke státu, ale její ustanovení, extenzivně vyložená, mají překvapivý obsah - tak například čl. 39 říká: „Nechť žádný svobodný člověk není zatčen, uvězněn, ani vypuzen z državy, nebo prohlášen za psance, nebo poslán do vyhnanství, nebo nějakým způsobem ničen, ani na něho nepůjdeme, ani na něho nepošleme, leč po zákonném soudu osob jemu rovných či podle zákona země.“
[9] Llewelyn Poslední ap Gruffydd, princ Walesu, †1282.
[10] Firmamentum trium Ordinum beatissimi Patris nostri Francisci, Paris 1512; Venice 1513.
[11] Registrum epistolarum fratis Johannis Peckham, archiepiscopi Cantuariensis, ed. by C. T. Martin (Rerum Britannicarum scriptores Rolls Series, 77), 3 vol., London 1882-1886 (anagrafický přetisk Wiesbaden 1965).
[12] Srov. Roberto Lambertini, La povertà pensata. Evoluzione storica della definizione dell’identità minoritica da Bonaventura ad Ockham, Mucchi Editore, Modena 2000, 97-106.
[13] Registrum epistolarum fratis Johannis Peckham, I, 56 (5.9. 1278) str. 66-68; srov. R. Lambertini, La povertà pensata, 97-98.
[14] Publikovaný in Bonaventura, Opera Omnia VIII, Quaracchi, 1898, 391-437.
[15] C. M. Martínez Ruiz, Comentarios franciscanos al Padrenuestro, Salamanca, Ed. Sígueme, 2002, p. 43.
[16] Více srov. F. Delorme, Trois chapitres de Jean Pecham pour la défense des ordres mendiants, in Studi francescani 29 (1932), 49.
[17] Johannes Peckham, Tractatus pauperis, kap. XVI, vydané in F. Delorme, Quatre chapitres inédits de Jean de Pecham, O.F.M., sur la perfection religieuse et autres etats de perfection, Roma, Cappucini, 1944, str. 67.
[18] Ioannes Pecham, Tractatus Tres. Tractatus Pauperis, ed. A. G. Little, Aberdoniae 1910.
[19] První oficiální zákaz číst Aristotelovy „libri naturales“ spadá do roku 1210 a zasáhl mladou pařížskou univerzitu. Bylo to u příležitosti provinčního sněmu, kdy Pierre Corbeil, arcibiskup v Sensu, vydal zákaz číst, tzn. vyučovat, veřejně i soukromě Aristotelovy spisy a jejich komentáře.
[20] Averroes (1126 Córdoba – 1198 Maroko), vlastním jménem Ibn Rushd, andalúzko-arabský filosof, muslim, velký obdivovatel a komentátor Aristotela (proto byl někdy nazýván „Komentátor“).
[21] Sigier z Brabantu – Vlám, kanovník u sv. Pavla v Liège; na pařížské univerzitě četl Aristotela a snažil se o jeho autentický výklad. Přitom se střetl s Tomášem Akvinským v době jeho návratu do Paříže (1268-72). Řadu jeho tezí odsoudil pařížský biskup Tempier v letech 1270 a 1277. O jeho smrti není zcela jasných zpráv. Jeden kronikář píše, že po odsouzení se vydal na papežský dvůr, který tehdy sídlil v italském Orvietu, aby se hájil u papeže Martina IV.. Tam byl někdy před listopadem 1284 zabit „svým téměř dementním klerikem“, který mu dělal sekretáře, zřejmě v manické fázi jeho nemoci.
[22] H. Urs von Balthasar, Gloria (una estetica teologica), II: Stili ecclesiastici (Ireneo, Agostino, Dionigi, Anselmo, Bonaventura), Jaca Book, 1985, 252.
[23] Podle některých to byl dokonce „rozhodující moment středověkého myšlení“, neboť zde církevní autorita zasáhla restriktivně do univerzitní svobody.
[24] „Neexistuje stav života tak výsadní jako stav toho, kdo se věnuje filosofii“; „Filosofové jsou jedinými moudrými v tomto světě“; „Všechno možné dobro pro člověka spočívá v intelektuálních ctnostech“; „Je-li rozum přímý (správný), je taková i vůle“; „V tomto smrtelném životě můžeme poznat Boží podstatu“; „Člověk dostatečně obdařený rozumem a citem, nakolik takový může být cvičením v intelektuálních a morálních ctnostech, o nichž mluví Aristoteles v Etice, má všechno, co stačí k věčné blaženosti“ (ed. Hissette, č. 1, 2, 170, 166, 9, 171).
[25] Toto odsouzení formálně zrušil až po Tomášově svatořečení Tempierův následovník na biskupském stolci v Paříži Stefan Bourret dokumentem z 14. února 1325.
[26] Ugo Mariani, Scrittori Politici Agostiniani Del Secolo XIV, Libreria Editrice Fiorentina 1927, cap. I, str. 7.
[27] „Nejvhodnější dobou ke kázání bylo ráno nebo i po noně (naše 15. hodina). Ale často ranní promluva předkládala materii velmi hutnou a rozsáhlou a kompletovala ji collatio, velmi kratičké kázání večer na stejné téma, jako bylo ráno. Tuto collatio uvedl do univerzitní praxe Jordán ze Saska, první generální ministr dominikánů, a ve 14 století ji používali i lidoví kazatelé, jako fra Giordano da Pisa, který na tentýž tématický verš kázal až čtyřikrát za den. Termín Collationes označuje rovněž příležitostné promluvy, i politického obsahu, a především sérii promluv, téměř jako traktát, jako slavné promluvy, které měl svatý Bonaventura na knihu Genesis (Collationes in Hexaëmeron) večer ve františkánském konventu v Paříži.“ Carlo Delcorno, La predicazione nell'età comunale. 7. Struttura dei sermone «moderno»: le «Artes praedicandi» in http://www.storia.unive.it/_RM/didattica/fonti/delcorno/saggi/cap7.htm.
[28] Serafický učitel, sv. Bonaventura (†1274) pronesl při pařížské univerzitě od 9. dubna do 28. května 1273 sérii 23 přednášek, které jeho posluchači přepsali, takže vzniklo jedno z jeho velkých děl, Collationes in Hexaëmeron sive Illuminationes Ecclesiae, které kdosi nazval „labutí písní“ sv. Bonaventury, neboť podle legendy labuť zpívá svou nejkrásnější píseň před smrtí. Tyto přednášky vznikly právě během diskusí, jež vyvolaly nové překlady Aristotelova díla a jejich vliv na myšlení současníků. K tomuto dílu napsal kardinál Ratzinger v roce 1959 komentář jako svou habilitaci k vyučování.
[29] François-Xavier Putallaz, Figure francescane alla fine del XIII secolo, Jaca Book, Milano 1996, 13.
[30] Toto Correctorium však bylo napsáno podstatně dřív, než známý Peckhamův list z 1. června 1285.
[31] F. Van Steenberghen, Il movimento dottrinale nei secoli IX-XIV, SAIE, Torino 1965, 414.
[32] Srov. text na webových stránkách „L'aristotelismo cristiano: Tommaso d’Aquino“ in www.cattolicesimo.com/FilosofiaCattolica/FilosofiaMedievale/txt/aristotelismocristianotommasoaquino.htm.
[33] Registrum epistolarum fratis Johannis Peckham, III, 625 (1.1. 1285) str. 870-872; 645 (1.6. 1285), str. 899; srov. R. Lambertini, La povertà pensata, 103.
[34] Registrum epistolarum fratis Johannis Peckham, III, str. 901-902.
[35] Registrum epistolarum fratis Johannis Peckham, III, 896-902. Srov. José Antonio Merino, Storia della Filosofia Francescana, Ed. Biblioteca Francescana, Milano 1993, 442-443.
[36] Srov. Dario Antiseri, E Bonaventura batte Tommaso, in Avvenire, 15 febbraio 2003.
[37] Tomáš Akvinský píše (Summa theologiae, I, q. al 106, a.l), že světlo rozumumu člověka (lumen intellectuale) vychází ze světla božského (lumen divinum), ne obsah nebo kriteria poznání, ale prostá formální schopnost abstrahovat rozumem poznatelné od vnímatelného smysly.
[38] „In qua tam mathematica quam philosophica gloria reperitur, utriusque floribus ornata“.
[39] Srov. Alfredo Donnini, La Matematica come fatto culturale. Il Medioevo e i Francescani, Ed. Porziuncola, S. Maria degli Angeli – Assisi 2004, 119-120.
[40] Kritické vydání Peckhamova spisu De numeris misticis vyšlo v časopise Archivum franciscanum historicum 78 (1985), 3-28; 333-83.“
[41] Srov. http://www.franciscans.org.au/spirituality/campion/Love's%20Prompting/Love's%20Prompting.htm.
[42] Gino Casagrande, Il «Freddo animale» e «la concubina», Purgatorio IX, 1-6, in Parole di Dante – contributi di filologia dantesca, in http://www.gicas.net/saggio_07.htm. Srov. H. Spitzmuller, in Carmina Sacra Medii Aevi, cit. pp. 1778-1779.
[43] „Restat, ut intelligas esse philomenam / animam virtutibus et amorem plenam, / quae, dum mente cogitat patriam amoenam, / satis favorabilem texit cantilenam.“
Komentáře
Přehled komentářů
https://ljcialishe.com/ - what are the side effects of cialis https://cialisvja.com/ - which is better viagra or cialis https://viagraonlinejc.com/ - buy cheapest viagra https://viagratx.com/ - teva generic viagra cost https://buycialisxz.com/ - over the counter cialis walgreens
cialis generics hvgeahdWrinoBtjIcetsd
(Brfgamor, 1. 4. 2021 0:50)