Františkánská mozaika

40. Ježíšova modlitba I.

Bartimeův křik: Ježíši…, smiluj se nade mnou! - 30.1. 2007 (Mk 10,46-52)

Pomalu ale jistě jsme se dostali k velkému tématu pevně spojenému se jménem Ježíš, a tím je tzv. Ježíšova modlitba. Je jedním z vrcholů tohoto cyklu, a my si toho vrcholu patřičně užijeme a Ježíšově modlitbě věnujeme, dá-li Pán, vícero pokračování. Začínáme jak jinak než biblicky. Krásným úvodem může být právě epizoda Markova evangelia o slepci v Jerichu.

„Ježíš pokračuje na své cestě k Jeruzalému. Zastaví se, jen když slyší křik slepce Bartimea, který sedí na kraji cesty a prosí o almužnu. Lidé se ho snaží umlčet, jeho křik obtěžuje slušné lidi. Pán však nemůže pokračovat dřív, než věnuje pozornost dramatu toho muže, odstaveného na okraj životem a odháněného zástupem. Dává si ho zavolat. I lidé mění postoj: nejdřív ho okřikovali, teď ho povzbuzují. On vyskakuje na nohy, odhazuje plášť a přichází k Pánu, aby ho poprosil o uzdravení... Bartimeos odhazuje plášť, ten plášť, který byl pro něj vším: oblečením, pokrývkou, matrací i domem, jedinou jistotou. Tento detail není náhodný. Ukazuje nutné opuštění něčeho, aby mohl následovat Ježíše. Je symbolem svléknutí si »člověka starého«, jež charakterizuje postavení učedníka.

Po tomto setkání se situace Bartimea úplně obrací: dřív byl slepý, teď vidí; ten, jehož pozice byla sedění, je teď v pohybu; dřívě byl na okraji cesty, teď následuje Ježíše tou cestou. Vše se děje díky víře, jak potvrzuje sám Ježíš: »Tvá víra tě zachránila.« A počátkem této víry byl křik: »Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!« Je to úpěnlivá prosba, prostá, ale úžasná. To, že ji vykřikuje opakovaně, podtrhuje jeho naléhavost a vytrvalost, nenechá se odradit žádnou překážkou. Tato prosba předpokládá víru, jež roste: na začátku Bartimeos volá na Pána obecněji, titulem, který jako by zachovával odstup (»Synu Davidův«): uznává, že Ježíš má moc vrátit mu zrak. Pak Pána nazývá: »rabbuni«, výraz, který ukazuje hluboký respekt, ale má i odstín pokorné blízkosti a smělé důvěrnosti. Stejně oslovuje o velikonočním ránu u hrobu Marie Magdalena Ježíše vzkříšeného. Od nepaměti používá církev Bartimeovo volání, spojené s prosbou celníka v Lukášově podobenství 18,13. Znali je už první mniši, když říkali: »Nám slabým nezbývá než utíkat se k Ježíšovu jménu«.“[1]

V jednom svém komentáři k Ježíšově modlitbě známý benediktinský opat Enzo Bianchi píše: „My, kteří jsme všichni od narození slepí, máme křičet jako slepec z Jericha (Ježíšovo) jméno, abychom viděli, přitahováni jeho světlem. Kolikrát se naše modlitba v temných hodinách, v mlčenlivých hodinách pouště, redukuje jen na vyslovování tohoto jména? »Ježíši, Ježíši…« Nejsme někdy schopni říct nic jiného.“[2]

41. Ježíšova modlitba II.

Bez přestání se modlete… - 6.2. 2007 (1Sol 5,14-18)

Dnes bych si na počátku chtěl pomoci úryvkem ze spisu Ráj otců pouště. Poučné příběhy a výroky prvních mnichů, což je text v koptské církvi nazývaný „Bustan al-rohbaan”, což v překladu znamená „Mnichova zahrada”.[3] Je to sbírka moudrostí a poučných příběhů od egyptských pouštních otců.

První úryvek je kratičký. Abba Pavel řekl: „Drž se blízko Ježíše.” Druhý úryvek. Několik mnichů se přišlo podívat na abbu Lukia a řekli mu: „Nepracujeme vlastníma rukama, posloucháme Pavlův příkaz a modlíme se bez přestání.” Stařec řekl: „Nejíte a nespíte?” Oni řekli: „Ale ano.” On řekl: „A kdo se za vás modlí, když spíte? Odpusťte mi, bratři, ale neděláte to, co říkáte. Ukážu vám, jak se modlím bez přestání, i když pracuji vlastníma rukama. S Boží pomocí nasbírám palmové listy, splétám je a říkám: ,Smiluj se nade mnou, Bože, podle svého velkého milosrdenství, a pro své velké slitování zahlaď mou nepravost‘ (Ž 51). Je to modlitba, nebo ne?” Řekli mu: „Ano, je.” On pokračoval: „Když celý den pracuji a modlím se v srdci, vydělám kolem šestnácti drobných. Dvě mince položím před dveře a za zbytek si koupím jídlo. A ten, kdo venku najde ty mince, bude se za mě modlit, dokud já budu jíst a spát. A tak se s Boží pomocí modlím bez přestání.”

Na Západě je Ježíšova modlitba (která by se vhodněji měla nazývat modlitbou k Ježíšovi) dobře známá díky malé knížce nazývané (v posledním českém vydání) Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci,[4] jehož autorem je anonym z druhé poloviny 19. století. Rukopis knihy byl nalezen v cele mnicha z poloostrova Athos po jeho smrti na začátku minulého století. Možná jej napsal on. Vyprávění z let 1855 a 1861 popisuje putování poutníka napříč rozlehlými ruskými pláněmi. Tento poutník jednoho dne v chrámu uslyšel vybídnutí sv. Pavla: „Bez přestání se modlete“ (1Sol 5,17). Od té doby poutník přemýšlí: „Jak je možné modlit se bez přestání?“ Ve snaze najít odpověď putuje od monastýru k monastýru a ptá se všech, které potká: „Jak může někdo následovat požadavek sv. Pavla modlit se bez přestání?“ Dostává všemožné, avšak neuspokojivé odpovědi, neboť on bere příkaz k neustálé modlitbě doslova. Domnívá se, že modlitba je záležitostí mysli. Musí teprve přijít na to, že modlitba se koná srdcem.

Až jednou jej v nějakém monastýru jeden starec, tedy zkušený duchovní učitel, naučí modlitbu Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou, kterou má opakovat tak často, jak je to jen možné.

Poutník pokračuje ve svém příběhu a vypráví, jak se postupně učil uvádět tuto znalost do praxe. Přijímá počáteční radu, pak je ponechán ve své praxi sám. Měl ovšem ve svém vaku Písmo sv. a Filokalii, velkou sbírku asketických textů pocházejících ze 4.-15. století. To mu pomáhalo na jeho cestě modlitby.

Dnes zatím nebudeme rozebírat přímo modlitbu. Na závěr jeden text, který s tím souvisí jen nepřímo, ale je dokladem toho, že křesťané se Pavlovou výzvou k neustálé modlitbě zabývali asi od počátků. Tento text je od sv. Řehoře Naziánského (řečeného Teolog): „Ustavičně žij v modlitbě a stále děkuj Bohu za všechno, cokoli se s tebou děje. Ať tvůj rozum nepřestane myslet na Boha a jazyk se chrání hříchu. Jedno je milovat moudrost, druhé je pamatovat na Boha. Pamatovat na Boha je nutnější než dýchání a je-li možné se tak vyjádřit, kromě toho ani nemáme nic jiné dělat, jen rozjímat dnem i nocí (Ž 1,2), večer, ráno i v poledne rozjímat a vzdychat (Ž 54,18) a velebit Pána v každém čase (Ž 33,1),  když ležíme, stojíme či kráčíme po cestě (Dt 6,7), a také při práci pamatovat na Boha a tímto pamatováním růst v čistotě.“

42. Ježíšova modlitba III.

Pane Ježíši Kriste… - 13.2. 2007 (1Kor 1,26-31)

Ježíšova modlitba má své kořeny už v počátcích křesťanského mnišství, u egyptských pouštních otců. Jedno apofthegma o Makariovi Egyptském uvádí: „Někteří se ptali abba Makaria: »Jak se máme modlit?« Stařec jim odpověděl: »Není třeba říkat planá slova, ale roztáhnout ruce a říkat: Pane, jak chceš a jak víš, smiluj se nade mnou! Když přijde pokušení, stačí říct: Pane, pomoz mi! Neboť on ví, co je pro nás dobré a prokáže nám milosrdenství«.“

Dnes začneme procházet jednotlivé části Ježíšovy modlitby. Tou modlitbou může být už jen prosté vyslovení jména Ježíš nebo něco podobného jako u Makaria. V zásadě ji však známe ve formě krátké: Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou, nebo v delší formě: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným. Proberme jednotlivá slova.

Pane. Pán, Κυριος, se vztahuje ke Kristovu božství. Je to označení, které SZ, tedy jeho řecký překlad Septuaginta, vyhradil pouze Bohu, překládal jím Boží jméno Jahve.

Ježíši. Duchovní síla Ježíšovy modlitby spočívá právě v jeho Jménu. Ježíš je jméno, které Bůh přijal při svém vtělení (Lk 1,31); je to jméno Bohočlověka, osoby Nejsvětější Trojice, která se pro nás a pro naši spásu stala člověkem.

„Už Jméno Ježíš prosí za naše potřeby. Když hledáme Pánovu pomoc, máme vyslovit jeho jméno s vírou a nadějí, jisti, že dostaneme to, o co jsme prosili. Ježíš je definitivním naplněním všech lidských proseb. A jeho nyní prosíme… On nejen dává to, oč prosíme, ale On sám je darem, neboť sám o sobě je dárcem i darem. Mám-li hlad, je mým pokrmem; když je mi zima, je teplem; jsem-li nemocen, je mým zdravím; jsem-li pronásledován, je mou spásou; jsem-li nečistý, stává se čistotou. »On se nám stal spravedlností, posvěcením a vykoupením« (1Kor 1,30 – nepřesný liturgický překlad!). To je něco úplně jiného než darovat jen tyto skutečnosti. Musíme najít v jeho Jménu všechno, co je On; Jméno Ježíš, protože nás svazuje s ním samým, je už tajemství spásy.[5]

Kriste. Kristus (řecky Xριστος, odpovídá hebrejskému חישמ, mashìach, aramejsky Meshiha, tedy Mesiáš), znamená „pomazaný“. Původně znamenalo člověka, který byl pomazáním ustanoven králem Izraele, vlastně se to rovnalo intronizaci (pomazáváni byli ovšem později i SZ proroci a kněží, jde tedy o pomazání i ve smyslu „posvěcení“). Až od doby po babylónském vyhnanství a v pozdním židovství výraz mashiach dostává eschatologický význam a označuje osobnost s božským posláním, která má naplnit příslib osvobození či spásy. Mazalo se zvláštním olejem „shemen ha-mishchà“ (olej pomazání), do něhož byly přidávány vonné přísady. U Krista ono Christos znamená pomazaný Duchem Svatým, který na něj sestoupil během křtu v Jordánu jako holubice.

Smiluj se. Vychází ze známého Kyrie eleison. Eleison je vzývání Božího milosrdenství, milosti. Tato milost je víc než jen odpuštění. Když o ni prosíme, myslíme tím: dej mi svůj život, dej, abych se podílel na tvém životě, tvé existenci, tvém světle.

V knize Tajemství srdce, která u nás před časem vyšla, mimo jiné starec Serafim učí rozjímat filosofa, který k němu přijel na hotu Athos z Francie. V podstatě to byly jakési předpoklady či základy Ježíšovy modlitby. Časem mu navrhl, aby „opakoval, mumlal, šeptal Kyrie eleison, které zní v srdci všech athoských mnichů.“

Tady text pokračuje: „To se mladému filosofovi právě nezamlouvalo. Při pohřbech a svatebních obřadech už sice někdy slyšel, že se to překládá slovy: »Pane, smiluj se!« Mnich Serafim se začal smát. Ano, je to jeden z mnoha významů tohoto zvolání, ale jsou také mnohé jiné. Znamená to také, »Pane, sešli svého Ducha!«, »Tvá něžnost ať se dotkne mne i všech ostatních!«, »Posvěť se jméno tvé!« atd… Příliš se nepokoušej smysl tohoto zvolání pochopit, samo od sebe se to v tvém těle a srdci vyvolává. Dovol, aby se pokojně dostalo do souzvuku s rytmem tvého dechu… Po několika dnech už se filosof s »Kyrie eleison« důvěrněji sblížil. Doprovázelo ho jako bzukot včel sbírajících nektar. Neopakoval to stále rty; šeptání sestupovalo vždy více dovnitř a rytmické pohyby šly hlouběji.“[6]

43. Ježíšova modlitba IV.

Smiluj se nade mnou hříšným… - 20.2. 2007 (Lk 18,9-14)

„Ježíšova modlitba je krátká. Poustevník v poušti ji začínal při západu slunce a končil slovem »amen« při prvních paprscích vycházejícího slunce. Není třeba dlouhých řečí. Duchovní (otcové) se spokojovali s vyslovováním jména Ježíš, ale v tomto jménu kontemplovali (Boží) království.“[7]

Ve své novější studii o Ježíšově modlitbě Kalistos Ware, jehož některé knihy vyšly i v češtině, rozlišuje čtyři základní prvky této modlitby:

1. Úcta ke svatému jménu Ježíš, které, jak se usuzuje, působí polosvátostně jako zdroj moci a milosti.

2. Vzývání Božího milosrdenství spojené s intenzivním pocitem zkroušenosti a vnitřní bolesti (řecky pénthos).

3. Časté opakování.

4. Hledání vnitřního ticha či klidu (hésychia), tj. modlitby prosté obrazů, ne diskursivní, tj. rozumová.

Ježíšova modlitba končí obvykle slovy: „Smiluj se nade mnou hříšným.“ V počátcích se neříkalo slovo „hříšným“, bylo přidáno později. Slovo „hříšný“ zde vyjadřuje vědomí a vyznání, že člověk padl, a každý z nás je tímto pádem poznačen. Bohu se líbí, jak myslím píše Nil Sorskij, když se k němu modlíme s vědomím našeho stavu hříchu. Evdokimov píše: „Tato modlitba celníka z evangelia obsahuje celé biblické poselství: Ježíšovu vládu, jeho Boží synovství, a tedy vyznání Trojice, propast pádu, která vzývá propast Božího milosrdenství.“[8]

Sv. Ignatij Brjančaninov píše: „V cvičení se v Ježíšově modlitbě je počátek, postup a nekonečný konec. Je nezbytné začít cvičení od začátku, ne od půlky či od konce… Od půlky začínají ti začátečníci, kteří četli naučení otců hesychastů… a bez rozmyslu berou toto učení jako průvodce jejich činnosti. Začínají od půlky ti, kdo se bez předběžné přípravy snaží vstoupit myslí do chrámu srdce a tam povznést modlitbu. Od konce začínají ti, kdo se snaží okamžitě v sobě najít blaženou sladkost modlitby a její další oblažující účinky… Je třeba začít od začátku, tj. konat modlitbu pozorně a zkroušeně za účelem pokání, a starat se jen o to, aby tyto tři vlastnosti byly stále v modlitbě přítomny.“[9] „Počáteční a původní modlitba má spočívat v prošení o odpuštění hříchů“.[10]

Když srovnáme tyto myšlenky biskupa Ignatije s vyprávěním Ruského poutníka, zjistíme, že Poutník se začíná cvičit v modlitbě od prostředku, protože si bere za vzor právě jen příklady otců z Filokalie, které jsou pro něj normou. Chce se rychle dostat na co nejvyšší stupeň modlitby, svými silami „v sobě najít blaženou sladkost modlitby a její další oblažující účinky“.[11]

Brjančaninov také píše: „Počátečními plody modlitby jsou pozornost a obměkčení srdce… Později se jako výsledek modlitby objeví stále širší vidění vlastních hříchů a vlastního stavu hříšníka, takže se zkroušenost prohlubuje a proměňuje se v pláč.“[12] Ani toto u Ruského poutníka nenacházíme. Poutník se od začátku svého praktikování Ježíšovy modlitby noří do světa blaženosti a stále mluví o lehkosti, útěše, o radosti a sladkosti srdce.

Je třeba tedy brát vážně rady biskupa Ignatije, které jsou realističtější a zřejmě odpovídají daleko více skutečnosti: „K pokroku v kající modlitbě mají tíhnout všichni křesťané… Naopak, (svatí otcové) přísně zakazují nezralou snahu vstoupit myslí do svatyně srdce k blažené modlitbě, když tuto modlitbu ještě neumožnil Bůh.“[13]

44. Ježíšova modlitba V.

Pane Ježíši, smiluj se, pomoz mi… - 27.2. 2007

Sv. Makarios Egyptský: „Jak je snadné říkat s každým vydechnutím: Můj Pane Ježíši, smiluj se nade mnou. Žehnám ti, můj Pane Ježíši, pomoz mi.“[14] Pokračujeme ještě o Ježíšově modlitbě v souvislosti s pokáním. Biskup Ignatij Brjančaninov cituje Petra Damašského: „Počátkem osvícení duše a znamením jejího zdraví je vidění vlastních hříchů, které jsou tak četné jak mořský písek.“ A sám jinde dodává: „Vidění vlastních hříchů a pokání, jež z něj vzniká, jsou praktiky, které nemají na zemi konce.“[15]

V minulých dvou pokračováních jsme v podstatě zaregistrovali, že „v Ježíšově modlitbě jsou dva »póly« nebo krajní polohy. »Pane«… »Synu Boží«: nejprve je řeč o Boží slávě, Ježíš je vyhlášen za Pána všeho stvoření a věčného Syna. V závěru se modlitba obrací k naší hříšnosti – hříšní od dob pádu, hříšní skrze naše osobní přestupky: »…veskrze hříšní« (doslovný smysl řeckého textu je ještě důraznější, když hovoří o našich hříších, jako kdybychom byli pouze my jedinými hříšníky).

Tak začíná modlitba adorací a končí kajícností. Kdo nebo co může smířit tyto dva extrémy božské slávy a lidské hříšnosti? Jsou tři slova v této modlitbě, která dávají odpověď První z nich je »Ježíš«…, druhým je titul »Kristus«. A třetím je slovo »smilování«, termín označující aktivní lásku, která přináší odpuštění, svobodu a plnost. Smilovat se, to znamená zprostit druhého viny, od které se nemůže vlastními silami očistit, vykoupit jej od hříchů, které nemůže odčinit, úplně jej uzdravit od nemocí, které sám bez pomoci není schopen zpozorovat a nalézt na ně lék. Termín »smilování« chce říci, že toto vše je svobodný dar: ten, kdo prosí o »smilování«, si nečiní na druhé žádný nárok, neexistuje žádné právo, na které by se odvolával. Ježíšova modlitba tedy naznačuje problémy člověka i Boží osvobození.“[16]

Musíme opět připomenout některé rozpory, a ještě na ně narazíme, s knihou Ruského poutníka, který po třech týdnech modlitby se už dostává na vrcholky, ba k extázi. Ignatij naopak upozorňuje:

„Všichni vědí, jaké duchovní neštěstí vzniklo židovským učitelům Zákona a farizejům z jejich chybné vnitřní dispozice: nejenže se Bohu odcizili, ale stali se i jeho fanatickými nepřáteli, těmi, kdo Boha zabili. Podobnému neštěstí jdou vstříc lidé modlitby, kteří vylučují ze své modlitby pokání, kteří se snaží vyvolávat v srdci lásku k Bohu, kteří se snaží zachytit potěšení, extázi… Tento typ iluze… je strašný: je tak zhoubný pro duši jako první, ale méně zřejmý… Zásadně zkazí jak mysl, tak srdce. Pro stav mysli, který vyvolá, mu otcové dali jméno domýšlivost.“[17]

K rizikům a nešvarům v modlitbě, které pak ovlivňují náš duchovní život, se ještě vrátíme později. Dnes zakončíme slovy jednoho z největších ctitelů jména Ježíš, sv. Jana Kronštadského, který – vědom si slabosti a hříšnosti člověka - píše: „Jaké je jméno našeho Boha? Láska, Požehnání, Milovník člověka, Štědrý odpuštěním,… Pán! Tvé jméno je Láska: neodmítej mě, zbloudilého člověka! Tvé jméno je Síla: podpírej mne, umdlévám a padám! Tvé jméno je Světlo: osvěcuj moji duši zatemněnou pozemskými vášněmi! Tvé jméno je Pokoj: uklidni mou duši ve shonu! Tvé jméno je Milosrdenství: nepřestávej mít se mnou milosrdenství!“[18]

45. Ježíšova modlitba VI.

3. neděle postní C, 11. března 2007 (Ex 3,1-8a.13-15)

V Římě se někdy tvrdí, že Juliu Césarovi se podařilo dobýt Galii, protože Galové nedokázali správně vyslovovat jméno svého velitele: Vercingetorix. Stále se pletli, takže to prý vytvářelo velký zmatek na bitevním poli. Jde zřejmě o snahu vysvětlit výsledek velkolepé bitvy o galskou pevnost Alexii v roce 52 před Kristem, kde se shromáždilo podle slov samotného Césara neuvěřitelných 250 000 bojovníků z celé Galie. Mám ale spíš podezření, že tuto historku si vymysleli, protože italština má velký problém vyslovovat i daleko jednodušší jména než Vercingetorix. Nicméně jako výchozí bod úvahy je to skvělé: Jak je důležité znát a vyslovovat jméno „velitele“.

Dnešní úryvek o zjevení Božího jména vždycky vyvolával nejvyšší zájem teologů. Byli totiž přesvědčeni, že konečně našli text, který vyjadřuje obsáhle a přesně povahu Božího zjevení, dokonce s jakýmsi vzorcem Boží podstaty. Mluví se o tzv. „aseitě“, totiž že Bůh existuje sám od sebe (lat. „a se“), že nemůže neexistovat. Je ale naopak třeba užívat zde velké opatrnosti. Takové spekulace odporují biblickému duchu SZ. Kontext vyprávění nasvědčuje tomu, že Bůh zde odhaluje sdělení ne toho, co skutečně – ve své podstatě - je, ale spíš jak se představuje Izraeli. Tedy ne být ve smyslu absolutním, ale být ve vztahu: jsem, který jsem zde, který jsem zde pro vás.[19]

Ve starověku byl mezi jménem a jeho nositelem těsný a podstatný vztah. Člověk existuje ve svém jménu, a proto jméno vyjadřuje v jisté míře jeho podstatu, nebo alespoň moc, která k němu patří. V náboženství starověkého Východu mělo toto pojetí zásadní důležitost. Člověk se ve starověku chápal jako obklopen božskými silami, ale to nebylo útěšné vědomí. Potřeboval znát jméno božstva či božské síly. Bez znalosti jména nebyl možný vztah pospolitosti mezi člověkem a božstvem. Proto vždy byla touha poznat jméno božstva či síly. I proto, aby člověk mohl manipulovat božstvem, naklonit si ho, vydobýt si co nejvíce prostoru pro sebe. Proto se objevuje i v Písmu touha člověka poznat jméno. Jako Jákob v Penuelu, když zápasí s andělem (Gen 32,30) nebo Samsonův otec Manoach v knize Soudců (13,11-17).[20] V tom tedy někdy vidíme záporný rozměr snahy poznat Boží jméno. Proto i zjevení Božího jména u hořícího keře má v sobě i něco stále neuchopitelného.

My však dnes chceme vycházet z předpokladu „znát jméno svého velitele“, proto se nevzdáme. I když to není vždy úplně vhodné a snadné, pokud hledáme Boží jméno v teologickém výkladu mnohem jednoznačnější, je lepší obrátit se k textu 34. kapitoly téže knihy Exodus. To když Mojžíš vystoupil s deskami Zákona na horu Sinaj a Bůh kolem něj prošel a zvolal: „Hospodin, Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný“ (Ex 34,6). Známý biblista Ravasi píše, že právě tehdy, „v onom osamělém a slavnostním rámci Pán nabízí Mojžíšovi překrásnou sebe-definici, jakýsi druh Boží identifikační karty, jež je laděna zcela v milosrdenství a lásce.“[21]

Právě v Ježíšovi můžeme vidět a poznávat tvář Boha „milosrdného a milostivého…, velmi laskavého“. Např. zde hebrejské slovo „rehem“, milostivý, vyjadřuje konkrétní lásku, která vychází z hloubi přímo s mateřskou něžností.[22]

Podle jednoho rabínského komentáře k tomuto úryvku Boží Jméno, které se zde objevuje, odhaluje „třináct vlastností milosrdenství“. Bůh je zároveň transcendentní i imanentní, Král i Otec, uctíván s horlivostí plnou úcty, a přece tak blízký svému lidu, takže přichází „založit u něj svůj stan“.[23] Právě v postní době by to mělo být tématem našeho hledání, neboť hledáme Boha v postoji zkroušenosti ducha a pokání. A můžeme ho nacházet a odhalovat jako Boha „bohatého milosrdenstvím“. V centru této snahy, jakož i v centru svátosti smíření by neměl být člověk, se svým pocitem viny, se svou tíhou a touhou dosáhnout ulehčení. V centru slavení by měl být právě Pán, „Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný“.

Toto je tedy v této naší „postní bitvě“ jméno našeho velitele. Takové jméno bychom měli znát, abychom nedopadli jako možná Galové s Vercingetorixem. V tomto jménu je možná komunikace a ono je zárukou dobrého boje. Ovšem Boží jméno je ještě téma mnohem významnější. Jednu myšlenku v tom uvádí Tichon Zadonskij:

„Sláva Božího jména je věčná, nekonečná a neproměnná, jako i sám Bůh; díky tomu se sama o sobě nemůže ani rozmnožit, ani umenšit. Ale naše postavení křesťanů vyžaduje, abychom jak sami v sobě toto jméno slavili, tak zamezovali jeho tupení a oněm tupícím zahrazovali ústa, nakolik můžeme“.[24]

Ale my můžeme vítězit už vyslovením jména svého „velitele“. Píše sv. Jan Kronštadský: „Když se stavíš na odpor ďáblu jménem našeho Pána Ježíše Krista, samo toto jméno, tak sladké pro nás, hrozivé a hořké pro zlé duchy, vydává sílu samo o sobě, jako dvojsečný meč… Tam, kde se s vírou užije Božího jména, tam ono vytváří sílu: neboť samo Boží jméno je síla.“[25]

Dmitrij Rostovskij píše: „Toto spásonosné jméno Ježíš bylo před všemi věky z úradku Trojice připraveno, napsáno a až dodnes střeženo k naší spáse jako neocenitelný klenot, vzatý z nebeských pokladů, aby vysvobodil celý lidský rod… Nepoznatelná síla Ježíšova jména v úradku Věčného byla uchovávána jako v nádobě. A jako se z nebes na zemi zjevilo toto Jméno, jako vonná myrha vonící milostí… naplnilo vesmír: a každý jazyk nyní zvolá: »Ježíš Kristus Pán ke Slávě Otce«… V tomto nejvyšším Jménu Ježíš ať se skloní každé koleno na nebi, na zemi a pod zemí… Uctíváme tě s láskou, sladké Jméno Ježíš! Skláníme se na kolena plni žáru k tvému Jménu. Ó milosrdný Ježíši! Chválíme tvé nejvyšší Jméno, Ježíši!“

46. Ježíšova modlitba VII.

Pokání - 13.3. 2007

I když je spojena Ježíšova modlitba často s mnišským prostředím, je zajímavé, že jedno z vůbec nejstarších svědectví z Kyjevské Rusi, připadající někdy na přelom 11. a 12. století, je z pera velkoknížete Vladimíra II. Monomacha (1053-1125). Ve svém spisu Poučenije píše dětem: „Jestliže se Bůh dotýká vašeho srdce, nechte téct slzy na své hříchy a říkejte: »Jako jsi se smiloval na hříšnicí, nad lotrem a nad celníkem, smiluj se nad námi hříšníky!« A dělejte to chrámě i v okamžiku, kdy uléháte ke spaní… Když jedete na koni a nemáte co dělat, pokud neumíte recitovat jiné modlitby, říkejte tiše a stále: »Pane, smiluj se!« To je ta nejlepší z modliteb a je lepší při jízdě na koni dělat toto než myslet na hlouposti.“[26]

Pokání je základním rozměrem křesťanské askeze. Objevuje se s počátkem našeho duchovního života a mizí spolu s posledním výdechem. V žádné době člověk nemůže říci, že by nepotřeboval pokání. Když se starec Silván z hory Athos cítil krátce před svou smrtí nemocen, navštívil jej otec Sofronij a zeptal se ho: „Otče, chystáš se zemřít?“ „Ještě jsem se nenaučil pokoře“, zněla jeho odpověď. Podobně reagovalo mnoho dalších světců. Sv. František před svou smrtí také říkal: „Začněme, bratři, sloužit Pánu Bohu, protože dosud jsme pokročili v málu nebo v ničem.“[27] Světci byli často přesvědčeni o tom, že před Bohem nedokonali svůj pokrok na cestě k pokání. O sv. Makariovi Korintském (1731-1805), sestaviteli řecké Filokalie, se říká, že když byl během posledních osmi měsíců na smrtelné posteli, nepřestával naříkat, že se ještě nezačal kát.[28]

Od Adamova pádu je pokání nezbytné. Od té doby jsme všichni ve stavu hříchu, jsme zrozeni do stavu hříchu, ne nutně osobního, ale do lidství smrtelně zraněného. Jedině skrze Krista unikáme smrti a máme podíl na věčném životě.

Mezi stavem pokání, což je dobrovolné snížení sebe sama, a pozdvižení, které je nám darováno Bohem, je velmi silná spojitost. V Kristově životě vidíme, že kříž je velmi blízko prázdného hrobu, vidíme blízkost stavů absolutního ponížení a absolutního povýšení, které Bůh Kristu udělil ve vzkříšení. Pokání proto má křesťana doprovázet po celý život, a především tehdy, když praktikuje Ježíšovu modlitbu. Kavkazský poustevník Stratonikos ve svém spisu „O duchovním vzestupu: stupně křesťanské dokonalosti“ varuje: „Jestliže od Ježíšovy modlitby očekáváš získání duchovních darů a útěchy, nutně skončíš v rozčarování.“ Jinými slovy, jestliže se modlíme bez ducha pokory, a ne se „zkroušeným a pokorným srdcem“, jak se píše v zásadním kajícím žalmu 51, staneme se obětí nepřítele.

Olivier Clément píše: „V Ježíšově modlitbě nám vyslovení slov »smiluj se nad námi« připomíná, že se nemůžeme spasit sami, ale jen v míře, v níž se stáváme osobou ve společenství, která se už necítí být oddělena od ničeho. Kdo vzývá Jméno, stává se přítelem Ženicha, modlí se, aby se s Ženichem všichni sjednotili: »Je třeba, aby on rostl a já se menšil«.“[29]

47. Ježíšova modlitba VIII.

„Udržuj svou mysl v pekle“ - 20.3. 2007

Dnes bude promluva vpravdě postní. Jak jsme už naznačovali, je nutné se vyvarovat praktikování Ježíšovy modlitby (a samozřejmě nejen jí) s pyšným přáním šplhat po žebříku vedoucím kdo ví kam k vznešenému duchovnímu stavu. Pýcha je totiž podle mnoha duchovních autorů původem všech hříchů, a především těch, které jsou popsány v knize Genesis. Jedná se vlastně o snahu člověka o to, aby se vlastními silami stal Bohem. Je proto zřejmé, že pokora je tím nejlepším protilékem a lze jí dosáhnout pokořením sebe, sestoupením do stavu pokání. Podle starce Silvána z hory Athos (1866-1938) je třeba umístit sebe sama ještě níž než všechno stvoření. Zo od něho je známá věta: „Udržuj svou mysl v pekle a nezoufej.“ Tento výrok, paradoxní až tajemný, musí být chápán z perspektivy boje proti pýše. Takový vnitřní postoj, udržování mysli v pekle, je nejúčinnější zbraní proti pýše, avšak každý z nás ji má použít s rozvahou a podle svých schopností.[30]

O sv. Nifonovi, biskupu Konstancie v Egyptě v 4. století, se zachovalo něco podobného: „Jednoho dne hovořil s několika svými hosty o pošetilosti a pokoře. Když skončil, hosté se mu uklonili a odešli. Pak jsem se ho zeptal: »Můj otče, proč tak úporně hledíš do země, když se ti někdo klaní?« »Můj synu,« odpověděl mi, »když se mi nějaký bratr klaní, ve chvíli, kdy padne k mým nohám, já sestupuji v myšlenkách ještě níže, do pekel, a tam zůstávám, dokud bratr nevstane. Potom vystoupím i já z pekel a rozloučím se s ním. Dělám to proto, že já, nečistý, nejsem hoden toho, aby mi Boží děti padaly k nohám.« Překvapen těmito slovy jsem hluboce povzdechl a vykřikl: »Pane, smiluj se nade mnou!« »Nediv se, mé dítě, bylo by lepší, kdybys dokázal dělat to samé.« »Ale já nevím, jak sestoupit do pekel«, řekl jsem zmaten. »Jestliže nemůžeš sestoupit do pekel, sestup svou myslí pod nohy svých bratří. Pokud ani to neumíš udělat, tak alespoň řekni: Jsem nejhříšnější ze všech lidí. Jestliže však nejsi schopen říci ani to, skloň svou hlavu k zemi a řekni: Prach jse a v prach se navrátím. A pokud je i to těžké, vždycky řekni tato božská slova: Bože, smiluj se nade mnou hříšným a spas mne«.“[31]

Podobně je třeba chápat slova, která velký a mírný ruský světec Nil Sorskij zanechal ve své závěti: „Hoďte moje tělo do pouště. Ať je pozřou divoká zvířata a ptáci, protože mnoho hřešilo proti Bohu a není hodno pohřbení. Snažně prosím všechny, aby se modlili za mou hříšnou duši.“ Tento text může být jedním svědectvím toho, jak je ruské křesťanství poznamenáno vědomím hříšnosti. Podporuje to právě i Ježíšova modlitba, ale i liturgie.

Mnohé poklady se nám zachovaly ze života sv. Barsanufia (+540?), egyptského mnicha z kláštera sv. Seridona poblíž Gazy, který byl nazýván Velký Stařec. Bratr infirmář se ptal, jestli může číst knihy o medicíně. Barsanufio mu řekl: „Klidně je čti, ale když je čteš nebo když se někoho vyptáváš na medicínu, nezapomeň, že nikdo nemůže být léčen bez Boha. Kdo se pouští do umění uzdravovat, má se podřídit Božímu jménu a Bůh mu pošle svou pomoc. Umění uzdravovat není překážkou zbožnosti; ale musíš je praktikovat, jako děláš manuální práci, k dobru komunity. Dělej to, co máš dělat v Boží bázni a svatí tě budou chránit svými modlitbami.“[32]

Barsanufio jednou spolubratru řekl, když se ho ptal na pokušení, která ho přepadla: „Bratře Jane, vůbec se neboj pokušení, která vznikla proti tobě, aby tě zkoušela, protože Pán jim tě nenechá napospas. Když tedy přijde jedno z takových pokušení, nenamáhej se zjišťovat, o co se jedná, ale křič jméno Ježíš: »Ježíši, pomoz mi.« A on tě vyslyší, neboť »je blízko všem, kdo ho vzývají.« Nenech se odradit, ale se zápalem běž a dosáhneš cíle, v Kristu Ježíši, našem Pánu, jemuž patří sláva.“[33]

48. Ježíšova modlitba IX.

„Stát se modlitbou“ - 27.3. 2007

V jednom svém poměrně známém textu píše Pavel Evdokimov (†1970): „Obraz, který se objevuje v katakombách nejčastěji, je postava ženy v modlitbě, orans. Ta představuje jediný opravdový postoj lidské duše. Nestačí modlitbu vlastnit, máme se stát modlitbou, vtělenou modlitbou. Nestačí mít okamžiky chval; náš celý život, každý skutek, každý postoj, i úsměv, se mají stát hymnem klanění, obětí, modlitbou. Musíme nabídnout ne to, co máme, ale co jsme.“[34]

Právě Ježíšova modlitba či prostě opakování Ježíšova jména dělá naši modlitbu vnitřnější, uvádí nás na cestu do našeho nitra. Začíná jako modlitba ústní, slova vyslovujeme ústy a vůle je činná, soustřeďuje mysl na to, co se říká. Postupem času s Boží milostí tato modlitba tíhne k větší niternosti: účast mysli vyžaduje méně úsilí, stává se spontánnější, i zvuk slov může téměř vymizet. Ježíšovo Jméno je vyslovováno v tichu pouze myslí. To ovšem neznamená, že nebudou chvíle, kdy budeme mít touhu volat jméno Ježíš hlasitě!

Evdokimov píše, že je třeba „stát se modlitbou“, být modlitbou, modlícím se tělem. Tak se z člověka stává kněz světa, theoforos, nositel Boha, živý svědek nepřetržité liturgie modlitby. K něčemu podobnému vede i obnovená forma rozjímání Písma, které se říká Lectio divina. Může mít 5 kroků: Boží slovo je čteno (lectio); rozjímáno (meditatio); má se stát modlitbou (oratio); má vést srdce k Bohu (contemplatio); má se stát životem, praxí (actio).

Při jedněch duchovních cvičeních řekl P. Cantalamessa: „Modlitba má být nepřetržitá, sestry a bratři, ale aby nás to neuvedlo do klamu, musíme si připomenout, co říká sv. Augustin, tj. že existuje jiná modlitba než modlitba aktuální (kontemplace, meditace, ústní modlitba), existuje modlitba touhy: »Je jiný druh modlitby, modlitba vnitřní, kterou je tvá touha. Jestliže je tvá touha neustálá, je také neustálá tvá modlitba. Kdo touží po Bohu a jeho spočinutí, i když mlčí jazykem, zpívá a modlí se srdcem. Kdo netouží, ať křičí, jak chce, pro Boha je němý«.“[35]

Autor Ricca píše: „Modlitba odhaluje dialogickou strukturu lidské bytosti“. Modlit se znamená „pustit se na otevřené moře, uznat, že před Jiným není možné zůstat diváky, ale je třeba riskovat víru“. Modlitba je tedy postoj, způsob bytí věřícího. Proto nejvyšší prosba, se kterou se můžeme obrátit na Boha, je: „Nauč nás stát se živou modlitbou.“[36]

Když se začínáme modlit, často máme problémy s roztržitostí: je to znamením toho, že člověku chybí vnitřní jednota. A přece vnitřní modlitba znamená být přítomni, tady a teď. Kontemplativní modlitba vyžaduje jisté vědomí přítomnosti, být tam, kde jsme, před Bohem, v ten konkrétní okamžik.

Ježíšova modlitba může pomoci získávat tuto jednotu ztracenou hříchem, být přítomni právě v tomto časovém okamžiku. Ježíšova modlitba však není pouhou metodou, jak se lépe soustředit, jak vyhnat z mysli nepatřičné myšlenky. Je především výrazem lásky k Ježíšovi. Asi jako sv. biskup Richard z Chichesteru, který zemřel ve stejném roce jako sv. Klára (†1253). Ten se modlil: „Můj milosrdný Vykupiteli, příteli a bratře, kéž tě mohu jasněji vidět, něžněji tě milovat a blíže následovat.“

49. Ježíšova modlitba X.

„Duchovní meč“ - 17.4. 2007 (Ef 6,13-20)

V souvislosti se jménem Ježíš a Ježíšovou modlitbou můžeme mluvit o duchovním meči, a to v dvojím smyslu, vnitřním a vnějším. Ve vnitřním smyslu je to v souvislosti s textem z listu Efezanům o duchovní zbroji křesťana (Ef 6,16-17).

Už jsme zmiňovali, že na znamení svého postřižení, slibu, pravoslavný mnich dostává svou vlastní modlitební šňůru, čotki, a kněz mu přitom říká: „Přijmi, bratře, duchovní meč, kterým je Boží slovo (Глагол Божий)…“ Tímto duchovním mečem je myšleno Jméno Ježíš, kterým se jako mečem odsekávají ďábelské útoky.[37]

Jan Klimak ukládal svým následovníkům zavření trojích dveří: „Zavři fyzicky dveře své cely pro své tělo, zastav dveře jazyka, aby nemluvil, zataras zevnitř dveře proti duchům.“[38] Pokud jde o třetí dveře, právě jméno Ježíš je duchovním mečem, který má utnout u kořene myšlenky, nebo kvádrem, o který se mají rozbít dříve než zachvátí duši a budou jí vléci s sebou.[39]

Asi hlavně v západní církevní tradici se připomíná jinou, ale velmi podobnou formou každodenní boj člověka proti třem nepřátelům, tělu, světu a ďáblu. Sv. Bernard z Clairvaux připomíná (po něm i jiní autoři, zvláště Bernardin Sienský), že jsme bojovníky pod praporem Ježíšova Jména, Jména úctyhodného a svatého. Nebo jak se modlí liturgie: „Sub Christi Regis vexillis militare gloriamur“ (Naší slávou je, že bojujeme pod praporem Krista Krále).[40]

Když sv. Bernard přišel jednou z Pávie do Milána, poslal mu ďábel v ústrety posedlou ženu a jejími ústy začal křičet: „Ten mě nevyžene z mého příbytku.“ Světec mu odpověděl: „Nevyžene tě Bernard, ale náš Pán Ježíš Kristus.“ A když muž Boží vzýval jméno Ježíš, ďábel z ženy vyšel. Ale sotva Bernard odešel, vrátil se ďábel zpět. Svatý Bernard obrátil své kroky zpět a pověsil ženě na krk lístek s těmito slovy: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského ti nařizuji, ďáble, aby ses nedotýkal této ženy. Ďábel odešel a neodvážil se již trápit tuto ženu. Dále se proti nám staví tělo. Sv. Bernard píše: Je někdo smutný? Ať přijde k Ježíšovu srdci a vzývá jeho jméno: všechny mraky se rozplynou a vrátí se jas. Upadl někdo do hříchu? Běží někdo v zoufalství do nástrah smrti? Bude-li vzývat Jméno Ježíš – Jméno života – znovu povstane k životu. Nikdo a nic nedokáže potlačit nával hněvu, nádor pýchy, neuzdraví z ran hříchu, neumlčí proud rozmařilosti, neuhasí oheň žádostivosti, neutiší lakotu a nezažene každý hřích tak jako vzývání Jména Ježíš. Neboť když vyslovuji jméno Ježíš, stavím si před oči člověka mírného a pokorného srdce, dobrotivého, střídmého, čistého, milosrdného a zářícího vší svatostí: samého všemohoucího Boha, který mě uzdravuje svým příkladem a posiluje svou pomocí.“ Na třetím místě je naším protivníkem svět, proti kterému musíme stále bojovat. Když ti hrozí, že ztroskotáš v moři světa, nebo jdeš vstříc jeho nebezpečím, když se nacházíš v ohrožení vln, útoků nepřátel, hrůze blesků a hromů, v zemětřesení, vzývej Jméno Spasitele a tvé srdce a ústa ať okamžitě volají: Ježíši, Ježíši![41]

Ale je dobré připomenout z křesťanské tradice i druhou stránku. Připomíná nám to starověký příběh otců egyptské pouště. „Jednou, když hroch plenil okolní krajinu, otcové zavolali abbu Vissariona, aby jim pomohl. Stál na místě a čekal. Když uviděl zvíře, které bylo neobvykle velké, řekl mu, aby už víc krajinu nepustošilo: »Ve jménu Ježíše Krista ti přikazuji, abys už neplenil tuto krajinu!« Hroch se úplně ztratil z těch končin, jako kdyby ho odnesl pryč anděl.“[42]

Jak nevzpomenout na závěr známý příběh z Kvítků o sv. Františkovi a vlku z Gubbia. Všimněme si, jak jsou Františkova slova podobná těm z předchozího příběhu. „Když se druzí báli jít dále, ubírá se svatý František k tomu místu, kde vlk byl. A hle, před očima mnoha měšťanů, kteří přišli, aby uzřeli tento div, vyjde řečený vlk proti svatému Františkovi s otevřenou tlamou. Když se k němu přibližoval, učinil svatý František nad ním znamení kříže, zavolal ho k sobě a říkal: »Pojď sem, bratře vlku. Jménem Kristovým ti poroučím, abys nečinil zlé ani mně, ani nikomu jinému.« Podivná věc: jakmile svatý František učinil kříž, hrozný vlk zavřel tlamu a přestal běžet. Na daný rozkaz přišel krotce jako beránek a ulehl si svatému Františku k nohám.“[43]

50. Ježíšova modlitba XI.

Ježíšova modlitba a Trojice - 24.4. 2007

V liturgické modlitbě církve a zvláště v eucharistické modlitbě je zásadní trojiční schéma. V zásadě je směřována k Otci, skrze Krista, v Duchu Svatém. Jak je to ale s Ježíšovou modlitbou? Jako velmi vážená ve východní církvi že by byla prosta trojiční charakteristiky? A právě u pravoslavných je Trojice něčím zásadně připomínaným a opakovaným i v modlitbě.

Existuje jedna modlitba v podstatě velmi podobná Ježíšově modlitbě: „Nejsvětější Trojice, smiluj se nad námi. Pane, očisti nás od našich hříchů. Vládce, odpusť naše špatnosti. Jediný Svatý, navštiv naše bolesti a slabosti pro své jméno.“ Tak píše biskup Kalistos Ware: „…Na každém kroku je zde trojiční struktura, prohlašující o Bohu, že je Trojjediný. Myslíme Trojici, mluvíme Trojici, dýcháme Trojici. Trojiční rozměr je i v nejmilovanější ze všech ortodoxních modliteb, v Ježíšově modlitbě…“ Ta je „svou vnější podobou modlitbou k druhé osobě Trojice, k Pánu Ježíši Kristu. Ale ostatní dvě osoby jsou také přítomné, pouze nejsou jmenovány. Mluvíme-li o Ježíši Kristu jako o Synu Božím, směřujeme k jeho Otci, a Duch je v naší modlitbě také obsažen, neboť říkat »Ježíš je Pán« můžeme pouze v Duchu Svatém (1Kor 12,3). Ježíšova modlitba není pouze christocentrická, ale trojiční.“[44]

„Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou! Jestliže někdo s touhou a neustále, jak dýchání z chřípí, koná svou modlitbu, brzy se v něm usadí Svatá Trojice, Otec, Syn a Duch Svatý, a udělá si v něm příbytek, a modlitba pozře srdce a srdce modlitbu, a člověk začne konat svou modlitbu ve dne v noci a osvobodí se od všech nepřátelských sítí.“[45]

Ježíš nás díky této modlitbě tedy taky jaksi vtahuje do Nejsvětější Trojice, nebo spíš přivádí Trojice do nás.

Jan Kronštadský v jednom svém textu zmiňuje jména všech osob. „Veliká Jména: Nejsvětější Trojice, tedy Otec, Syn a Duch Svatý, Otec, Slovo a Svatý Duch, vzývaní s živou, vřelou vírou a klaněním, nebo představováni v duši, podstatou sám Bůh, a uvedou do naší duše samého Boha ve třech osobách.“[46]

V textu Život Ondřeje Jurodivého, což je památka byzantské církevní literatury z 10. století, jejímž autorem je konstantinopolský mnich Nikefor, máme i tento úryvek:

„Epifanij se zeptal: »O čem mluví slova: Bože, svým jménem mne spas a svou mocí mne suď?« Blažený odpověděl: »To rčení je společné pro celé lidstvo, ale spíše se jím obrací k Bohu církev. Vždyť ona křičí k Nejvyššímu těmito slovy: Bože, mám spor s ďáblem a jeho modlami, neboť on mě souží, tyranizuje svou lstivostí. Ale přijď, vtělený, nazvi se Ježíšem Kristem, a já uvěřím tvému jménu. Svým jménem mne spas; vyplň všechen svůj plán, přijmi svou smrt za mne, povstaň, buď vyvýšen, usedni po pravici Otce; pošli mi Utěšitele skrze své apoštoly a uskutečni můj soud, svrhni modly, zboř oltáře, zaraz hanebné přinášení obětí, vrať mi nebeské zvyky, svou mocí mne suď. Uděl mi blaho a abych z tvého svolení poznávala tebe a zachovávala tvoje příkazy a střežila tvé předpisy. – A tak jméno, Ježíš Kristus, moc, Duch Svatý, a církev prosí u Otce slovy: Bože, Kristem Ježíšem mne spas a skrze svého Svatého Ducha mě obdaruj jasnozřivostí. Vždyť jasnozřivost ukazuje člověku každou ušlechtilou cestu a nedovoluje, aby sklouznul na cestu špatnou. Proto stojí v čele všech ctností: vždyť z ní se rodí láska, a z lásky milosrdenství, proto jasnozřivost rodí každou ctnost a vylévá jako svůj první plod dobrý skutek, potom nevinnost, pokoj a mírnost. Vždyť jasnozřivost, to je rozum Ducha Svatého, a když on přijde do lidské mysli, aby v ní přebýval, vytváří blaženější rozpoložení mysli pomocí duchovních vjemů«.“[47]

51. Ježíšova modlitba XII.

Ježíšova modlitba, vnitřní hodnota věcí a znamení - 1.5. 2007

V těchto dnech si připomínáme 21. výročí výbuchu jaderné elektrárny v Černobylu. Ukrajinský autor Jurij Ščerbak, který popsal průběh havárie elektrárny a evakuaci 2 km vzdáleného města Pripjať, píše zajímavé detaily: „Představte si ty, kdo opouštěli své čisté, krásné mladé město, na něž byli jeho obyvatelé hrdí, v němž přivedli na svět své děti a v němž stačili zapustit kořeny. Na přípravy k cestě dostali všichni tvrdě omezený časový limit, a pak už své domovy opouštěli. Jak se ukázalo později, opouštěli je navždy. Odcházeli prakticky v tom, co měli zrovna na sobě: v lehkých letních šatech, v rukou jen tašky s tím nejnutnějším. Potom zoufale zjišťovali, že to skutečně nejnutnější zapomněli doma. Protože i představa o tom, co je nejdůležitější a nejnezbytnější bohužel přišla až později. A pak když se naskytla možnost alespoň na chvíli se vrátit do domovů a vzít si alespoň některé věci, které se samozřejmě musely podrobit přísné dozimetrické kontrole, Pripjaťané najednou prohlédli, a už se nevrhali na takové chlouby domácnosti, jako jsou například koberce. Tím spíš, že vlas koberců se stal ideálním lapačem radiace. Nebo křišťál a broušené sklo, ale na předměty představující především duchovní hodnotu. Na fotografie, na oblíbené knížky, na staré dopisy, na všelijaké směšné, ale dojemné tretky, připomínající významné rodinné události; prostě na věci, které vytvářejí osobní, velice křehký vnitřní svět každého z nás a budoucnosti.“[48]

Tento text zajímavě popisuje jednání lidí v mimořádné situaci. A ukazuje důležitost věcí, které jsou znamením duchovních, vnitřních hodnot člověka. Jde o jakési spojení ducha a hmoty. Něco podobného můžeme uvést i v souvislosti s úctou ke jménu Ježíš a Ježíšovou modlitbou.

Světec východní církve Jan Kronštadský ve svém díle Moja žizň vo Christě píše: „Kvůli tomu že jsme tělesní, Pán takříkajíc váže svou přítomnost a sebe sama na hmotné věci, na některá viditelná znamení. Např. ve svátosti přijímání si on sám bere za příbytek tělo a krev. V (svátosti) pokání koná prostřednictvím viditelné osoby, kněze; ve křtu prostřednictvím vody; v biřmování prostřednictvím křižma; v kněžství prostřednictvím biskupa; v manželství on sám slaví skrze kněze a korunky; v pomazání (nemocných) skrze olej. Spojuje svou přítomnost s chrámem, s ikonami, s křížem, se znamením kříže, se svým jménem, které spočívá v artikulovaných zvucích, se svěcenou vodou… Ale přijde čas, kdy jeho tělo a jeho krev, tak jako další viditelná znamení už pro nás nebudou nutná a my budeme plně ve společenství s ním v den bez konce, v jeho království…“[49]

„Je nad naše chápání porozumět, jak se Kristus spojuje se znamením kříže a udílí mu zázračnou sílu vyhánět zlé duchy a uklidnit znepokojenou duši. Stejně tak je nepřístupný našemu chápání způsob, kterým se duch našeho Pána Ježíše Krista spojuje s chlebem a vínem v tělo a krev a viditelně očišťuje naši duši od hříchů, takže do ní přináší pokoj a nebeskou vyrovnanost a činí ji dobrou, tichou, pokornou, plnou upřímné víry a pevné naděje… A aby tvé malověrné srdce nemyslelo, že kříž nebo Kristovo jméno působí zázračně ze sebe samých, a ne z Krista, ten samotný kříž a to samotné jméno Krista nekonají zázraky, když nevidím očima srdce nebo vírou Krista Pána a když ze srdce nevěřím ve všechno to, co on vykonal pro naši spásu.“[50]

52. Ježíšova modlitba XIII.

Hesychia - 8.5. 2007

V souvislosti s Ježíšovou modlitbou jsme nemluvili ještě o zásadním pojmu, kterým je hesychia (ησυχία). To je řecký pojem, který znamená stav klidu, pokoje, spočinutí, znak, že člověka přestaly zneklidňovat vnější věci, přestal i vnitřní neklid. S tím souvisí pojem hesychasmus. Jeden autor ho definuje takto: „Duchovní systém zásadně kontemplativního zaměření, který klade dokonalost člověka do spojení s Bohem skrze neustálou modlitbu. Ale charakterizuje ho výsostnost ba nutnost hesychie neboli klidu v nejširším slova smyslu, jež směřuje k tomuto sjednocení.“[51]

Nejedná se o kvietismus. Ten jako takový je náboženský názor vzniklý v 17. století, hlásající naprosté „odevzdání se do vůle boží“, ale zřeknutí se vnější aktivní činnosti, blízký fatalismu. U hesychasmu nejde o netečnost, postoj „nech mě být“, smrt v životě. Hesychasmus učí, že tohoto klidu člověk nedosáhne bez snahy a odříkání, bez askeze.

Na druhé straně hesychia není cílem, ale prostředkem. Možná tím nejlepším prostředkem, který disponuje duši k hledání Boha. Důležité jsou tu samota a mlčení, bez nichž je těžké dojít k usebranosti, k modlitbě.

Můžeme rozlišit dvojí formu hesychie: vnější a vnitřní. Vnější hesychia je vlastně takovou nejvlastnější cestou prvotního mnišství. Lidé odcházeli do pouště, do hor, jeskyní, nebo žili alespoň v cele oddělené od ruchu světa. Klasický výraz: opustit svět. Mluví se tu v řečtině o „monosis“, z čehož vychází řecké „monachos“, mnich, zní tam to „monos“, tedy „jediný, sám“. Celé to pěkně vyjadřuje příběh o Arseniovi z Apofthegmat. Arsenios se obrátil na Ježíše s prosbou, co má dělat, aby byl spasen. Ježíš mu odpověděl: „Uteč, mlč, zůstaň klidný“ (hesychadze). Ovšem pokud se hesychasta izoluje od světa a brání svou samotu, neznamená to, že se nezajímá o své bratry a sestry ve víře. Najdeme mezi nimi řadu takových, kteří prostřednictvím listů a spisů působili jako duchovní vůdci jiným. K tomu však docházelo až po jejich „duchovním uzdravení“, když byli po určité době života v samotě naplněni silou ducha. Mezi slavné hesychasty patří Evagrios Ponticus, narozen v Pontu kolem r. 345.

Vnitřní hesychia má asi čtyři hlavní rysy: amerimnia, nepsis, pamatování na Boha a neustálá modlitba.

1. Amerimnia je absence myšlenek, jakási duchovní bezstarostnost. I v samotě totiž srdce člověka zůstává neklidné, často plné myšlenek. Je třeba se osvobodit od všeho, „co není Bůh“, připomíná právě Evagrios.

2. Druhým rysem je nepsis, bdělost, pozornost. Duch člověka je bdělý, aby se nenechal překvapit nepřítelem, a nedovolil, aby mu špatné myšlenky vstoupily do srdce. Evagrios jmenuje osmero myšlenek, které tak mohou útočit na člověka. Podle Hesychia Sinajského je nepsis „duchovní metodou, která zcela osvobozuje člověka s Boží pomocí a skrze neustálou a rozhodnou praxi od vzrušených myšlenek a slov i od zlých skutků“.[52]

53. Ježíšova modlitba XIV.

Ježíšova modlitba a Duch Svatý - 22.5. 2007

Posledně jsme mluvili o hesychii, dnes navážeme, ale budeme mluvit o Duchu Svatém, protože za dveřmi máme Letnice. »Hesychie jako samota není jen útěk od světa, ale značí také určitou stabilitu na místě v samotě. To vyjadřuje známá formulace, která se stala časem slavnou: „Zůstaň ve své cele, zůstávej ve své poustevně, a ona tě naučí všemu“ (Mojžíš 6). Výraz „naučí všemu“ je stejný jako u Ježíše, když předpovídá příchod Ducha (Jan 14,26). Zůstávat v samotě cely tedy znamená otevřenost Duchu, jeho ohni a jeho světlu.«[53]

„Bůh hledá jen přímou víru v Něho a v Jeho Jednorozeného Syna. Proto nebe uděluje v hojnosti Milost Ducha Svatého. Bůh hledá srdce zaujaté láskou k Bohu a bližnímu. To je oltář, na kterém se mu líbí usadit a na kterém se projevuje plnost jeho nebeské milosti. »Synu, dej mi své srdce,« říká, »a Já ti dám vše ostatní«, neboť v lidském srdci je místo pro Boží království.“[54]

Když chceme mluvit v souvislosti s Ježíšovou modlitbou o Duchu Svatém, povšimneme si anonymního autora, který o tom napsal.[55] »Když čteme Skutky apoštolů, vidíme jak ústřední místo zaujímá jméno Ježíš ve Zvěsti a v díle apoštolů. „Jméno Pána Ježíše bylo ve velké úctě^“ (Sk 19,17). V tomto Jméně se dála podivuhodná znamení a nejeden život byl proměněn. To po seslání Ducha svatého začali apoštolové být schopni hlásat Jméno „v moci^”. Existuje „svatodušní^” účinek Ježí­šova jména, účinek, který není monopolem apoštolů, nýbrž zůstává otevřen všem věří­cím. Jen slabost naší víry a lásky nám nedo­voluje ve jménu Ježíšově znovu prožít plody seslání Ducha svatého: vymítat démony, vklá­dat ruce na nemocné a uzdravovat je. Trvale tak jednají svatí. Do srdcí svých vyvolených vepisuje Duch ohnivými znaky jméno Ježíš. Ono jméno v nich je hořícím plamenem.

Ale mezi Duchem svatým a vzýváním Ježíšova jména je ještě jiné a více vnitřní spo­jení než jen svatodušní služba konaná křes­ťanem. Při vyslovování Spasitelova jména můžeme dojít určité „zkušenosti^“ (používáme tohoto výrazu se všemi výhradami, které se nabízejí) o vztahu mezi Synem a Duchem. Můžeme se snažit být při sestoupení Holubi­ce na Pána Ježíše, sjednotit se srdcem (po­kud se tvor může sjednotit s Božím jednáním) s věčným vanutím Ducha na Ježíše: „Kéž bych měl křídla jako holubice!^“ (Ž 55,7) a nejen abychom se povznesli vysoko nad pozemské žaly, nýbrž abychom spočinuli u Toho, jenž je celým naším dobrem. Kéž bych byl s to zaslechnout „hlas hrdličky^“ (Pís 2,12) a s „vzdechy, jež nelze vyjádřit^“ (Ř 8,26) vyslovovat Jméno milovaného. Tehdy by vzý­vání jména Ježíš bylo zasvěcením do tajem­ství vztahu lásky mezi Kristem a Duchem. Z druhé strany bychom mohli usilovat o sou­znění (zase při zachování náležitých propor­cí) s poměrem Ježíše k Duchu svatému. Počat z Ducha svatého a veden Duchem ukazoval Ježíš pokoru a poslušnost inspiracím od Otce.

Při vyslovování Ježíšova jména se sjednocu­jeme (nakolik je to dáno člověku) s tím, jak Ježíš svěřuje svůj život Boží inspiraci. Ve jménu Ježíš vidíme také ohnisko, ze kterého Duch vyzařuje, v Ježíši vidíme výchozí bod, z něhož je Duch posílán lidem, jsou to ústa, která na nás dechnula Ducha. Vzýváni Ježí­šova jména nás sjednocuje s různými mo­menty, kde je Ježíš naplněn Duchem, kdy Ježíš posílá Ducha lidem a kdy směřuje k Ot­ci a to nám umožňuje růst v poznání a ve shodě s Tím, jejž Pavel jmenuje „Duchem Syna^“ (srov. Gal 4,6).«

54. Ježíšova modlitba XV.

Vnitřní hesychie (pokrač.) - 29.5. 2007 (Lk 10,38-42)

Začneme příběhem. „Jeden anachoreta se stal biskupem. Byl zbožný a pokojný, takže nikoho nekáral, ale trpělivě snášel viny a hříchy každého. Jeho ekonom však nehospodařil dobře, a tak k biskupovi přišli někteří lidé a ptali se ho: „Proč nevyčiníš tomuto ekonomovi za jeho nedbalosti?“ Biskup však s pokáráním otálel. Na druhý den se žalobníci nespokojeně k biskupovi vrátili. Biskup však byl upozorněn, a proto se schoval, takže ho nenašli. Dlouho ho hledali. Když ho nakonec našli, řekli mu: „Proč ses schoval?“ Odpověděl: „Protože to, co se mi podařilo získat za šedesát let díky modlitbě k Bohu, vy mi chcete ukrást za dva dny.“[56]

I tento příběh je vhodný k našemu tématu. Předposledně jsme mluvili o hesychii, hledání stavu vnitřního klidu, spočinutí. Dnes dokončíme její hrubý popis. Rozdělili jsme hesychii na dvojí: vnitřní a vnější. Pro vnější hesychii je charakteristické opustit svět. Vnitřní hesychie má čtyři hlavní rysy, z nichž jsme zhruba popsali první dva: amerimnia (absence myšlenek) a nepsis (bdělost, pozornost). Dnes se budeme věnovat zbylým dvěma.

3. Třetím rysem je pamatování na Boha. I toto je tradiční téma východní křesťanské spirituality, přítomné už ve spisech Apofthegmata a Životy pouštních otců. Existovaly různé rady, jak si uchovat toto pamatování na Boha, např. prostřednictvím opakování krátké slovní modlitby. Tak se může vytvořit jakési nesmazatelné pamatování. Jan Klimak píše právě o vazbě na hesychii: „Hesychie spočívá v tom, že člověk je ve stálém klanění Pánu, stále v jeho přítomnosti, s pamatováním na Ježíše spojeném s dýcháním, tehdy se můžeš dotknout rukou výhod hesychie.“[57]

4. Čtvrtým rysem je modlitba. Vzájemně jsou propojeny. Hesychie je příhodné klima pro modlitbu, a modlitba umožňuje hesychii. Sv. Jan Zlatoústý napsal v komentáři k Matoušově evangeliu: „Jestliže Kristus odchází sám na horu nebo na osamělá místa, aby se tam modlil, znamená to, že poušť je matkou hesychie a že modlitba vyžaduje mnohou hesychii a klid jako přípravu.“

Jeden text, připisovaný buď sv. Efrémovi nebo Janu Zlatoústému, je chválou hesychie, vycházející z evangelijní postavy Marie, Martiny sestry z Betánie. Právě Marie, která se posadila Pánu k nohám a soustředila svou pozornost jen na Ježíše, je zde obrazem hesychie.

Modlitba a téma pamatování na Boha se propojují v krásné modlitbě sv. Jana Kronštadského (1829-1908):

Copak na Tebe zapomenu, Pane, neviditelný, neobsáhnutelný Pane,

naplňující mé srdce životem, světlem, pokojem, radostí, silou, trpělivostí,

na Tebe, který se stáváš pro mě veškerým blahem v mém životě

a jediný utváříš můj život?

Nedej mi na Tebe zapomenout.

Tvé Jméno je Láska: neodvracej se ode mne, bloudícího člověka.

Tvé Jméno je Síla: posilni mne vysíleného a klesajícího.

Tvé Jméno je Světlo: osvěcuj mou duši, zkalenou časnými strastmi.

Tvé Jméno je Pokoj: upokoj mou odbojnou duši.

Tvé Jméno je Slitování: nepřestávej se nade mnou slitovávat. Amen.[58]

55. Ježíšova modlitba XVI.

A co na to František? - 5.6. 2007 (1Kor 6,11)

Mluvili jsme dosud o Ježíšově modlitbě většinou v kontextu starověku nebo východních církví. Františkáni mají ale další zdroj přímo u svého zakladatele. sv. Františka. Ne sice že bychom měli doklad o tom, že se František modlil přímo Ježíšovu modlitbu. Ale řada prvků jeho modlitby je blízká tradici východního mnišství i Ježíšově modlitbě, jak na to upozornil i Yannis Spiteris.[59]

Jako první doklad můžeme uvést známou modlitbu, kterou u nás františkáni recitují na konci modlitby oficia. Jejím pramenem je Františkův Odkaz: „A Pán mi dal takovou víru, že jsem se v kostelích modlil takto prostě: »Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, tady i ve všech tvých kostelích na celém světě a chválíme tě, protože svým svatým křížem jsi vykoupil svět«.“[60] Jde vlastně v zásadě o starobylou liturgickou modlitbu: Klaníme se ti, Kriste (Adoramus te, Christe…). Je to antifona, která se zpívala či recitovala na Velký pátek nebo na svátek Nalezení (3. května) a také Povýšení svatého kříže (14. září). František však do ní přidává kromě jiného také slova Pane Ježíši, tak jak to odpovídá první části Ježíšovy modlitby.

Dalším zajímavým dokladem je Františkův list bratřím řádu: „…Bratr František, bezvýznamný a slaboučký člověk, váš nepatrný služebník, vzkazuje pozdrav v tom, který nás vykoupil a obmyl svou nejdražší krví, v Pánu Ježíši Kristu, jehož jméno je »Syn Nejvyššího«; když jeho jméno slyšíte, klaňte se mu s bázní a úctou skloněni až k zemi; a on je požehnaný na věky. Amen.“ Tato výzva ke klanění až k zemi, když bratři uslyší Ježíšovo jméno, souvisí zřejmě hlavně Františkovou cestou po islámských oblastech, kde na něho hluboce zapůsobila praxe společné modlitby muslimů. Ale je zde vlastně uvedena i první část Ježíšovy modlitby a zajímavá je i souvislost, že pravoslavní mniši po 25 opakováních Ježíšovy modlitby konají takové klanění, kdy se hlava dotýká země.

Jednu modlitbu najdeme v Kvítcích, i když původnější verze je ve spisu Skutky blaženého Františka (ActBFr): „Pan Bernard z Assisi… pozval (Františka) jednoho večera na večeři a na noc. Svatý František přijal, večeřel s ním a zůstal na noc. Tu si pan Bernard umínil, že bude pozorovat jeho svatost, a proto mu dal přichystat lůžko ve své vlastní světnici, kde za noci vždycky hořívala lampa. Svatý František, chtěje utajit svou svatost, hned jak vešel do světnice ulehl na lůžko a dělal, jako by spal. Pan Bernard uložil se podobně po nějaké chvíli ke spaní a začal hlasitě chrápat, jako by spal velmi tvrdě. Svatý František v domnění, že pan Bernard opravdu spí, vstal hned z lože a začal se modlit, pozvedal oči a ruce k nebi a s velmi velikou zbožností a horlivostí říkal: Můj Bože, mé všechno.[61] A to říkal a proléval mnoho slz a tak setrval až do svítání a stále opakoval: Můj Bože, a nic jiného. Svatý František říkal toto v rozjímání a obdivování Boží Velebnosti, která chtěla poshovět světu a prostřednictvím svého chudičkého služebníka Františka se chystala opatřit prostředek k záchraně jeho duše i jiných.“[62]

Máme tu další doklad modlitby blízké praxi hesychasmu: víra obdivující Boží velikost a modlitba spočívající v opakování jedné krátké věty, které se říká modlitba monologická. Monologická modlitba je často spojena s dechem a obsahuje jen jedno slovo nebo jednu myšlenku, když člověk v sobě vytváří vnitřní ticho, aby tak mohl lépe spojit svou mysl se slovy modlitby. Jde o soustředění se na to Jedno jediné důležité. Pro monologickou modlitbu je typické, že obsahuje: a) božské Jméno; b) invokaci, prosbu. Snad nejznámější monologickou modlitbou je Kyrie eleison, Pane smiluj se.

56. - 9. neděle v mezidobí A, 31. května 2008 (Mt 7,21-27)

V komentáři k dnešnímu evangeliu Umberto Neri napsal: „Doufám, že moje poslední slova na této zemi, na smrtelném lůžku nebo kdekoli mi bude dáno zemřít, budou: Pane, Pane. Nechtěl bych, aby mi přišlo na mysl jiné slovo, protože »Každý, kdo bude vzývat jméno Páně, bude spasen!« Když to v oné chvíli řeknu upřímně, budu spasen. Ať mi Pán pomáhá říkat to uvnitř neustále: Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou, tak aby mi v oné chvíli (tato slova) přišla na mysl… téměř navzdory mně. Avšak víra, o které se mluví zde (v úryvku), je zdánlivá. Říkají Pane, Pane falešně, protože život ukazuje, že v nich víra není.“

A slova, která na to říká Ježíš, jsou velmi vážná. Uvedené skutky, kterými se zmínění lidé zaštiťují, tj. prorokování, vyhánění zlých duchů, konání zázraků, to vše jsou pro nás věci v životě velmi nadstandardní. A ti lidé je navíc konali Ježíšovým jménem, tedy vzývali Ježíšovu autoritu, jeho moc. Ježíšovým jménem, ale ne v Ježíšově jménu! Prostě používali či zneužívali Ježíšovo jméno. A tyto skutky Ježíš nepřijímá. A nejenže podle řeckého slova „anomia“, přeloženého jako „nepravost“, je považuje za skutky bez hodnoty, ale bere je jako skutky typické pro ničemy (v žalmu 6,9: „Pryč ode mě, všichni pachatelé bezpráví“). Ba ve SZ je to slovo (hebr. awen) použito i pro magické praktiky (Nm 23,21.23; 1Sam 15,23). Skutky tedy zdánlivě chvályhodné, ba přímo podivuhodné, jsou zde brány jako ničemnosti.

A tomu odpovídá i semitský výraz: „nikdy jsem vás neznal“. Je to formulace totálního odmítnutí. Víme, jak je slovo znát, poznávat v hebrejštině důležité. „Nikdy jsem vás neznal“, tzn. pro toho, kdo to říká, ti lidé neznamenají nic. Jsou špatnými staviteli, místo aby budovali, ničí, produkují ničemnost, nicotu. Mysleli si, že jsou bohatí před Bohem, ale jsou to ubožáci (srov. Zj 3,17). „Krmiči bouře“! Jejich dům je pouze pochoutkou nenasytné bouře. Je absurdní představa, že by někdo mohl bouři nakrmit, nasytit… Plastický obraz domu jakoby postaveného ve wádí při judské poušti, kde v zimě za lijáků vznikají ničivé proudy, které berou všechno s sebou.

Pěkná slova Benedikta XVI.: „V srdci každého člověka je touha po domu. Tím spíše v srdci mladého člověka je horoucí touha po vlastním domu, který by byl pevný, do něhož je nejen možné vracet se radostně, ale radostně je tam možné také přijmout hosta, který přijde... Je to stesk po domě, na který člověk může být hrdý, za nějž se nestydí a u něhož nebude muset nikdy oplakat zřícení. Tento stesk není ničím jiným než touhou po plném, šťastném, vydařeném životě. Nemějte strach z této touhy! Neutíkejte jí! Neklesejte na mysli při pohledu na zřícené domy, na zmařené touhy, na ztracená přání. Bůh Stvořitel, který vlévá mladému člověku do srdce nesmírnou touhu po štěstí, neopouští ho pak při namáhavé stavbě domu, který se nazývá život.“[63]